Klukorodky aneb neumíš porodit syna? Jsi k ničemu!

Ženy to samy se sebou nemají lehké. Ačkoliv jsou dnes v civilizovaném světě rádoby nahlíženy jako rovnoprávné a stejně hodnotné, někde úplně vzadu v hlavách jich samotných je bohužel stále pevně zakódováno, že holky jsou tak trochu odpad. A když už ten slabý, hysterický, emotivní odpad, co neumí dobře řídit, parkovat, logicky myslet a pokaždé, když má sex, se zamiluje (tele jedno), doroste a chce se množit (k čemu jinému taky na světě je, že), měl by si dát pozor, aby alespoň rodil hodnotné členy společnosti – tedy chlapečky.

www.rosemarycompany.com/1318.html

Zdá se vám to přehnané? Když jsem čekala dítě, bylo mně i mé rodině pohlaví mého potomka srdečně jedno. Na ultrazvuku se pak ukázalo, že to bude holka. Přišlo mi to jako úžasná zpráva. Vlastně jsem najednou měla pocit, že jsem vždycky chtěla holku.

Širší okolí však očividně mělo jiný názor. Pokladní v hypermarketu se na mé břicho s úsměvem podívala a pravila – co to bude? Chlapeček? Když jsem odpověděla, že holka, pokrčila rameny. „Třeba se to povede příště,“ řekla pak soucitně, aby mě utěšila. Zírala jsem na ni nechápavě. Zdálo se mi totiž, že je to povedené až dost. 

Jiná postarší dáma mi na ulici sdělovala s výrazem, jako bych právě vyhrála v loterii: „Vy tomu vašemu porodíte určitě syna! Já to cítím!“ Nepotěšilo ji příliš, když jsem oponovala, že dítě nerodím partnerovi, ale nám oběma a že archaické „Dala mu syna“ je mi z duše odporné. A že to bude holka! Sláva, sláva!!!

Když byl Anně rok a půl, v práci mému otci jedna kolegyně (jejíž snacha nedávno porodila syna) s nadsázkou řekla: No, teda měl by sis doma zjednat pořádek, aby ti ty tvoje holky (můj táta má to štěstí, že má dvě dcery) porodily i kluka! Upřímně, jsem zvědavá, jak by to měl můj otec udělat. Možná by mě měl dát po středověkém stylu popravit a sehnat nějakou „klukorodku“? Ale to už asi měl začít u mojí mámy, že?

Měla jsem pocit, že to snad jsou jen starší zakomplexované ženy předpotopního myšlení. Jaký však byl můj údiv, když začaly rodit známé v okolí a přišlo to znovu. Některé tajně, jiné veřejně, doufaly, že to jejich břicho bude nakonec kluk, protože – všichni jistě chápeme - že jejich Péťa, Kája, Pepík, Toník... by nebyl spokojen.

Jakoby narození dcery byla nějaká chyba, odchylka, sice tolerovaná, ale přece – mezi námi děvčaty – všichni víme, že, kdo rodí jen „křivochcalky“ je prostě nula. Co na tom, že holky jsou tak trochu potřeba. Dokonce i v Číně už pomalu přicházejí na to, že když malé holčičky nechali umřít ve stoce jako podřadné bytosti, tak nějak potom pro ty všechny skvělé a užasné chlapečky chybí ten někdo, kdo by s nimi žil a rodil jim další.

Navíc i našim klukorodkám to později většinou docvakne a donekonečna se pak pokoušejí o vytouženou holčičku, se kterou by si více rozuměly.

Zajímavé je, že muži jsou až na výjimky rádi, ať je to dcera nebo syn. A jen naše vlastní sebepodceňování a zabedněnost vede k tomu, že se jako ženy vnímáme jako něco horšího. To samé pak bohužel přenášíme na další generace našich dcer.

Až vám tedy příště doktor řekne, že čekáte holčičku, pocity:  Je to holka... hm, tak se s tím nějak vyrovnáme, nejsou na místě. Protože věřte tomu, holky nejsou žádný poddruh nebo druhé, horší pohlaví, naopak jsou (úplně stejně jako kluci) moc fajn!

clanek vysel i na babinet.cz