Kapitola 4. Hladová myš na cestě do ráje sýrů

(čtvrtá kapitola jednoho milostného příběhu...) Bylo čtrnáctého února… zase o rok později a v jejich životech se toho bohužel mnoho nezměnilo. Pořád si nechali svý bezpečný schránky. Pořád nebyli spolu. Ne tak, jak by měli.

Dřív na něj uměla mít i vztek, myslela, že je to jeho vina, teď už byla spíš jen otrávená.

“Takovejch let a pořád jsme nenašli způsob, jak z toho ven nebo dovnitř. Jediný, co vím je, že ti chybí odvaha v rozhodujících chvílích. Vymlouváš se na to, že to je kvůli mně. Že život s tebou je peklo a když tě ovládne nemoc, nechceš, abych tě v tom stavu viděla…”, neusmívala se a mluvila dál.

“Víš, někdy mám pocit, že si mě chceš zakonzervovat. Připadám si jako princezna uvězněná ve skleněnym zámku, kde je vidět do všech místností a ty mě sleduješ, sice láskyplně a něžně, máš radost z mejch kroků, úspěchů, cest a výletů a myslíš, že mi tak zajistíš spokojenej život bez bolesti, kterou bys mi způsoboval ty. Ale je to přesně naopak - já spokojená nejsem. Jsem tě plná a nikdy nejsem celá. Tak plná, že mi někdy skoro vybuchuje každej závit v hlavě. Usínám a budím se s myšlenkou na tebe, všude tě mám s sebou a je to otravný, věř mi. Bývalo to nádherný, ale teď už to jen “JE”. Zajímá mě, jestli máš nějakej plán… Jsi takhle spokojenej? Vážně myslíš, že naše utrpení by bylo mnohem větší, kdybys nám konečně otevřel dveře? Říkám to už pár let, myslím, že si zasloužíme reálnou šanci se milovat nebo zničit, ale nenechat si žádnou pochybnost…”

“Ester, ty vůbec netušíš, do čeho se chceš pustit. Nepamatuješ si na můj první dopis? Strávilas se mnou pár nádhernejch nocí. A řadu dní v bezpečný vzdálenosti. A i tak jsem ti tolikrát zbytečně ublížil. Jak ti to jen vysvětlit…Nemám se rád, protože se dobře znám a nemyslím, že se někdo může změnit. Můj život je od začátku úplně jinej než tvůj. A nechci, abys se mnou musela jít tu těžkou kamenitou cestu. Na to tě mám vážně příliš rád.”

“Myslím, že jsou to jen výmluvy. Spíš máš jen hrůzu z toho, že tě přestanu milovat, až tě uvidím v běžnejch situacích, až s tebou opravdově strávím pár týdnů a ochutnáme každodennost a že to zkrátka nepřežiješ. Já ale chci tu šanci. Šanci vypadnout nebo naopak zůstat navěky. Pro tebe je to zase jen obrana… Raději chceš bejt takovej ten mysteriózní vzdálenej pán, co se občas zjeví jako hrdina, ale může se zase sebrat a odejít, když věci začnou být moc intenzivní nebo komplikovaný. A raději si poblíž nechat někoho, kdo ti nic nedává, ale na koho kdykoliv máš. Ve všech směrech. Prázdnej obrázek. Víš, co mě na tom mrzí nejvíc? Že ti to stačí…”

Čekala, že bude mít vztek, ale jen se smutně usmál:

“A víš co na tobě mám nejvíc rád a ve stejnou chvíli nenávidím? Tu tvoji schopnost zatnout sekerku do nejživějšího masa. Do otevřený rány a být tak zatraceně přesná… Jsou dny, kdy prostě nechci, abys mě viděla ve stavu, v jakym se nacházím. A pravda je, že každej den děkuju za to, že jsem tě potkal a každou vteřinu, kdy je mi dobře a smím být s tebou, si pak opatruju v hlavě jako poklad. A skutečně se bojím, že o tebe přijdu. Nějak cítím, že tohle, co dostávám a co si tak hladově beru, je maximum, co si můžu dovolit. A děsím se toho, že když si budu chtít ukrást víc, že na to nebudu mít právo a že tě vítr odnese. A pak to bude, jak říkáš… Uschnu. Možná tu dál bude moje tělo, moje slova, moje kroky. Ale uvnitř bude ledový mrtvý prázdno. Takže, nazývej mě srabem, jestli chceš, já se prostě bojím zajít dál a ukázat ti ze sebe víc. Už jenom každej pohled na tebe je… já nevím… něco jako dárek a bojím se, fakt se bojím, že když si nedám pozor nebude další.”

“Takhle pitomě skvělý výmluvy umíš fakt jenom ty. Takže… nedáš nám skutečnou šanci, protože nechceš o mě přijít. Což by se v tvym zvláštním způsobu uvažování tedy zřejmě stalo, kdybychom do toho kopli a překročili rubikon… Připadám si jako neustále hladová myš, co jde neskutečně dlouhou cestu za nějakou fata-morgánou úžasnýho velkýho kusu lahodnýho sýra… Do ráje sýrů… Už tolikrát se chtěla obrátit a vydat jinudy, protože je to jen klam, ale přesně v tu chvíli jí přistál kousek přímo u nosu. Najedla se, okusila tu lahodnou nebeskou chuť a byla pár minut šťastná. Byl tak dobrej, že zase začala věřit, že se tam někdy dostane. A tak jde dál tu hroznou, dlouhou pitomou vyčerpávající cestu. Ale dobře jí není. Hezkýho těšení a čekání je totiž časem míň než utrpení a hladu.”

“Hezky řečeno. Jen bych byl tak rád, kdybys uměla ocenit tu cestu. Přece znáš tu frázi, že i cesta může být cíl. Nakonec o tom je i nejedna pěkná písnička. A já to tak celou dobu vnímám. Mrzí mě, že ti to nestačí…”

“Nestačí. Nejsem totiž obyčejná myš, jsem odvážná myš. Chci ten sýr ochutnat, chci se jím i přecpat, až mi bude špatně, když to bude potřeba a chci dál… jít zkratkou. Chci vymyslet způsob, jak cestu dokončit. Nechci nějaký drobky u patníků. Ať se jím třeba nakonec udávím… Ale ty nám ten pokus nedovolíš. Hodíš mi kytku, necháš mě přisát se na tvou kůži a pak zase zavřeš dveře… A obávám se, že se teď na cestě vydám jinam a ohlížet se nemůžu…”

Vypadala odhodlaně…

“Nechci se takhle scházet a čekat. Nechci se pak vracet někam, kde nechci být a brečet po nocích. A těšit se na další drobek. Rozumím tvým varováním a vím, že život s tebou je to nejtěžší, co mě čeká. Uvidím tvý každodenní temný běsy, Jekyla i Hyda, tvý těžký rána, dny, kdy nebudeš moct bolestí mluvit. Dny, kdy tě ovládne nemoc, kdy vyhraje noc a v hlavě ti budou znít ohnivý plechově hlasitý bubny. Uslyším tvůj pláč, rykot a řev. Ale chci to. Ne, jen nějakou demoverzi tebe, co mi vždy pečlivě připravuješ. Chci to všechno. Protože ty jsi já a já jsem ty. To, co já nemám, ty doplňuješ. A naopak. Nezaručím žádnej šťastnej konec, ale aspoň to zkusíme…”

“Bál jsem se, že to přijde. Už pár měsíců vím, že tě ztrácím. Ale asi neumím tolik riskovat, neumím ti dát, co po mně chceš. Víc než cestu s těmi občasnými zastávkami nenabízím. Doufal jsem, že ty to pochopíš…že tak půjdem spolu dál.”

Její oči byly temné, smutné a plné vody.

“Nemůžu tomu uvěřit. Necháš nás zase se rozloučit. Zase s těmi řečmi, že je to tak lepší. Protože doufáš, že se zase vrátím. A budu tu pro tebe. A všechno bude jako dřív. Ale nebude… Jsem už jiná. Nevím, zatím nevím, jak se žije bez druhý půlky, ale vím, jak děsný je mít ji na dosah, drápat se k ní marně pořád dokola, těch pár metrů po skle, ale klouzat od ní pořád zase pryč.”

Mlčel a jeho pohled se jí vrýval do kůže. Políbila ho. Na rozloučenou. Na stole nechala klíče od bytu.

Vyšla ven a slunce se jí opřelo do tváře. Cítila se lehká, jakoby jí ze zad spadla tvárnice. Doufala, že smutek přijde, ale že ho snad překoná. Tentokrát.

Ufff… oddechla si pro sebe…

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

….  nevěděla, že jejich konec byl v tu chvíli zase mnohem dál, než si myslela…Ale pravda byla, že se právě ve svém životě dostala zřejmě nejblíž k tomu, opravdu vypadnout, kdyby to bývalo skutečně šlo…

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Předchozí kapitoly:

Kapitola 1 Čarodějův cylindr

Kapitola 2 Příběh Valentýnský

Kapitola 3 Tak na tři se rozdělíme...

Kapitola 4 Hladová myš na cestě do ráje sýrů

Kapitola 5 Dřív zamrzne peklo... než tě nechám jít

Kapitola 6 Moje oblíbená chyba

Kapitola 7 Pravidla pro příštích 21 dní

Kapitola 8 Nerovný soupeř

Kapitola 9 Špatný až na kost

Kapitola 10 Nikdy mě neopouštěj, ani když ti řeknu...

Kapitoa 11 Růže

Kapitola 12 Rozeznávám

Kapitola 13 Nepředstavujte si bývalého přítele nahého!