Kdyby zůstal déle tam nahoře s ní, zalknul by se tím mořem emocí, které mu rotovaly uvnitř. Takhle ho nesměla vidět.
Sjížděl výtahem a myslel na to, že ještě nedávno byl docela citově plochá bytost. Teď se choval jako rozbouřená neklidná vrstevnatá hora, sopka, řeka a údolí v jednom. To, co se nahoře stalo, zůstane navždycky vyryto v každé z jeho kostí. Jakoby se odhalilo a verbalizovalo něco, co oba dávno věděli. Tohle měl na životě docela rád. To, jak některé věci člověk objeví a přitom na ně už dávno narazil, věděl o nich, měl je někde hluboko uložené, jen to netušil. A pak, když je někdo vysloví nahlas, zdají se chvíli nové, ale přece jen nějak známé, náhle zjistí, že vůbec nové nejsou.
Už jí to přece jednou řekl a byl si tím tehdy docela jist. Vyjádřil to dost přesně. Až do dnešního dne. Poslal ji tuhle zprávu přesně v den jejích narozenin. Použil k tomu text od Queenů s názvem Who wants to live forever?/Kdo by chtěl žít věčně?
Není tu pro nás čas
Není tu pro nás místo
Co je to za sílu, co tvoří naše sny a hned nám je zase nechá proklouznout
Kdo by chtěl žít věčně?
Kdo by chtěl žít věčně?
Nemáme žádnou šanci
Všechno bylo už za nás rozhodnuto
Tenhle svět nám nadělil pouze jeden sladký okamžik
Kdo by chtěl žít věčně?
Kdo by chtěl žít věčně?
Kdo si troufá milovat věčně?
Když láska musí zemřít
Ale dotkni se tvými rty mých slz
dotkni se mého světa tvými konečky prstů
A můžeme mít naše „navždy“
můžeme se milovat „navždy“
Dnešek je naše „navždy“
Kdo by chtěl vlastně čekat na nějaké navždy?
Když Ester vyjádřila tu myšlenku o dimenzích a řekla, že byli tentokrát navenek stvořeni tak, aby se v téhle minuli, nechtěli a milovat nemohli, bylo to pro něj jako zásah elektřinou. Zásadní zpráva, co ho probudila. Světlo, co obrovskou rychlostí letí tělem a otiskuje se do každé buňky, až rozzáří všechny v dokonalý obrazec. Slyšel ji říkat to nahlas, jakoby to, co jí sdělil tehdy v tom textu, pochopila a připustila skutečně až dneska. Ve chvíli, kdy on na to chtěl zapomenout a vydat se proti tomu statečnou protiakcí s rozvodem. Tenkrát to nechtěla slyšet ona. Dneska si zacpával uši on. Potřeboval nějakou naději.
Došel do hotelu a pustil si tu skladbu mnohokrát za sebou. Potřeboval v ní najít něco, co přehlédli. Nechtěl se smířit s tím, že se mají spokojit s nepovedenou životní poutí, kde jen budou bez sebe navzájem v opakujících se sekvencích poblíž a přitom na míle daleko očekávat vysvobozující konec (smrt) a doufat, že ta příští etapa se povede líp. Ne!
V tom textu byla sice beznaděj, ale v závěru poselství, které tu beznaděj alespoň částečně odsouvalo. Ti dva měli žít dneškem a každým dneškem, co přijde. Protože víc už nedostanou. Ale dnešek ještě neskončil.
Co když to byla jen zkouška? Co když nebylo nic lepšího a každá dimenze vypadala stejně beznadějně a oni byli stejně ukryti v neslučitelných tělech, příbězích a životní pouti a bylo jen na nich dokázat, že všechny ty tělesné i mentální atributy a překážky jsou jen test, jestli to vzdají nebo budou pokračovat. Co když si vždycky- v každé dimenzi - prošli tímhle martyriem, než se to nakonec povedlo. Než se sešli na stejné vlně? Nevěděl, kde se najednou bral ten optimista v něm, ale chtěl tomu věřit. Kvůli všem milostným příběhům světa, kvůli všem těm šťastnějším postavám z knih a filmů, které nakonec většinou soulad společně našli. Doufal z celého srdce, že patří s Ester do téhle kategorie.
