Kapitola 35. Ty chybíš

Měl po probdělé noci a dlouhém běhu velkou chuť k jídlu. Pomalu kousal už druhý přeslazený barevný „koláček“.

Za výlohou Starbucksu to začalo žít pravým newyorským ránem a Michal si v propocených teplácích připadal vedle spěchajících mužů v saku s kufříky docela nepatřičně.

Počítal vteřiny. Telefon se rozvibroval přibližně v očekávanou dobu. „Co tam sakra blbneš?“ ozval se Petrův hlas. „Takže už to víš… Mirka nezahálela.“  Michal věděl, že použije nejtěžší zbraně, aby ho zastavila. Petr byl Michalův nejlepší kamarád a navíc s Mirkou měli velmi nadstandardní vztah. Michal si skoro někdy říkal, jestli si jí tehdy neměl vzít Petr…

„Ester musí bejt v posteli fakt třída, když ti to takhle zatemnilo mozek, mám toho tvýho pobláznění pokrk,“ pokračoval Petr rozladěně, doma bylo pozdě a neměl určitě v plánu celou noc řešit Michalovy zálety. „Ale Michale, ať je sebelepší, je to jen ženská a jde o šukání! Chlape, prober se a promysli to ještě. Rozvod? To jako vážně? Mám dojem, že ti jeblo!“

Michal se zasmál, všechno jakoby před ním probíhalo jako film, co už viděl. „Jo, Ester je v posteli skvělá, to si neumíš představit… Ale o tom to vůbec není. A navíc… S Ester jsem to zřejmě uplně projel… Čekal jsem moc dlouho, odháněl jsem jí, ničil jí… až je to v háji, jsem jí ukradenej.“

„Nechápu tě teď už vůbec… Nepotřebuješ nějaký léky?!“ zděsil se Petr.   

„Tak chvíli sklapni a dej mi šanci něco říct.“ Petr, ač nerad, nechal Michala pokračovat. „Nevím, zda je to vysvětlitelný. A budu teď asi znít jako scénárista k filmu, na kterej ty bys nikdy nešel. A já nedávno ještě taky ne." Nadechl se: "Mám jí rád, Petře…  Jinak. Hrozně moc rád. Nejvíc, jak druhýho člověk můžeš milovat. Dohnala mě k sebepoznání i ke změně, o který nemáš ty ani tušení, že je možná.“ Zavřel na chvíli oči a zase je otevřel.

 „Tu bolest, že už jsem to vlastní blbostí projel, si asi nedokážeš představit. Ani já to neuměl.  A hrozný je, že jsem to věděl od začátku. Podíval jsem se na ní a bylo jasno. Jenže mysl ti to nepošle hotový. Máš jen stín, náznaky, neurčitý teplo, když je blízko. Touhu bejt lepší, ukázat se. Pocit neklidu. Dá se to minout. Dá se to na čas ignorovat, rozumem ovládat, ale je to tam, roste to, rozpíná se to a už se to neztratí. I když moc chceš. I když se sebou vedeš denní zápas a snášíš všechny racionální argumenty, posloucháš kámoše, co ti říkaj, že jde jen o další ženskou. Roky jsem si lhal. Ale už to nejde. Nemůžu žít s Mirkou, nemůžu vedle ní usínat a myslet na někoho jinýho.“

Petr už nevydržel: „Má dvě děti a muže! A navíc, jestli to chápu, správně, říkáš, že už tě ani nechce…“

Michal se trpce zasmál: „Jo, je to tak. Myslíš, že jsem na to zapomněl? Problém je, že mi konečně po těch letech došlo, že nemůžu být s nikým jiným. Nechci, nemůžu a nebudu. Budu klidně sám, než si lhát a dívat se k tomu navíc na Mirku, jak vedle mě chřadne, pije a chodí pod nůž, aby se vylepšila, aby se snažila o něco, co jí nemůžu dát. Nikdy nedostane to, co cítím k Ester. Bude se snažit, mučit se, měnit se a já se budu trápit výčitkami a stejně to půjde do háje, ale s hroznými následky. Už dost… Chci mít na stole čisto a pokusit se to celý ještě zvrátit. Ale opravdově, bez závazků a únikový chodby. Tu jsem dneska schválně zbořil. A je mi mnohem líp.“

Petr chvíli mlčel: „Poslouchám tvý slova a jakoby to dává smysl, ale mám o tebe poprvé fakt strach. Ničíš si pohodlnej celkem ou kej život pro nějakej pocit.  Snad to sakra stojí aspoň za to. Moc bych ti to přál.“

„Díky. Tohle jsem měl udělat už dávno.“

„Tak jo, ty romantickej superhrdino, jdi bojovat za lásku. Já se pokusím nějak uklidnit a utěšit tvou fakt naštvanou ženu…“ řekl Petr škodolibě. „Kéž by se ti to povedlo, udělej, co musíš, nebudu se vůbec zlobit…“ Michal nežertoval.

Vyrazil pěšky zpět k hotelu. Ve sklech se pohyboval jeho odraz a poprvé po letech se mu celkem líbilo, co viděl.  Rovnej chlap, co konečně jednou snad udělal správnou věc. Míjel Ground Zero a nemohl nevnímat všudypřítomné prázdno po chybějících dvojčatech. Dnes tu byl velikánský památník se jmény všech obětí. Voda stékala do obrovské kamenné jámy, kam se jakoby propadly a zmizely ty dva fenomenální mrakodrapy.

Všichni ti lidé, co tu kdysi umřeli, jistě někoho milovali a jestli měli štěstí někdo možná taky miloval je. Jednoho dne se nevrátili domů. Stihli říct, co měli? Stačili v jejich životech najít „svoje Ester“ a dát jim všechno?  Kdyby měl těch pár minut a musel někomu zavolat v tu příšernou chvíli, kdy člověk ví, že je konec… Byla by to určitě ona. Nechtěl si tu hrůzu ani představovat. Ale tohle teď věděl jistě. Byl v New Yorku, byl tu s ní a byli oba živí. Ještě měl možná čas s tím něco provést.    

Vzpomněl si na jednu neskutečnou píseň od Bruce Springsteena, která vznikla k uctění památky obětí 11.9. 2001 a přesně vystihovala tenhle pocit, včetně dvojznačného názvu „Ty chybíš/jsi pohřešovaná“. (You´re missing)

Košile visí ve skříni
boty v předsíni
máma je v kuchyni
dítě a všechno…

Všechno je všechno
Všechno je všechno
Ale ty chybíš…
Šálky od kávy na poličce
bunda na židli

Papíry se válí přede dveřmi,
ale ty tu nejsi

Všechno je všechno
Všechno je všechno
Ale ty chybíš…
 

Fotka na nočním stolku
puštěná televize v pracovně
tvůj dům čeká, tvůj dům čeká
čeká na tebe, abys vstoupila
Ale ty tu nejsi

Chybíš,
když zhasnu světlo světlo
Ty chybíš,
když zavírám oči
ty chybíš,
když vidím východ slunce
Ty chybíš.
Děti se ptají,
jestli to je v pořádku
jestli budeš dnes v noci v mém náručí?
Ráno je ráno,
večer padne a já mám…
…moc prostoru v mojí posteli…
příliš mnoho telefonátů…
Jak jde všechno, všechno ?
Všechno je všechno
ale ty chybíš
ty chybíš
Bůh je unášen v nebi
ďábel je v mé poštovní schránce
mám prach na botách,
nic, jenom slzy