Jedna jediná hodina

ten poslední most, který z cihel k němu stvořila

nejkrásnější ze všech…

mohl vydržet a přestát cokoliv

s trochou odvahy

extáze souznění vyhazovala jiskry několik metrů do výšky

nakonec jen jediná společná opojná hodina

ležela prohnutá v zádech,

když tóny klouzaly jim něžně po všech žilkách v těle

bral její píseň po písni a hrál zpátky pro ni stejně

líbal ji na rty, sliboval… a především hladil (d)uši

věděl hned, o koho běží,

nechala dostatek stop

...pro moudrého muže

ukazovala mu znovu, jak vypadá souhra

jak vypadá porozumění a podpora

ale on zase chtěl nechat si vrátka pro útěk

a ukazovat jen na ni

nedovolila to, teď už ne

buď se mi přiznej, nebo tě opustím!

už mám kam jít…

byla asi jeho první rafinovaná žena s mozkem…

byl její první muž deseti tváří s odvahou zajíčka…

to nemohlo nikdy vyjít

přesto…

řekla mu… prosím dej pozor

každý, kdo mě chtěl kdy pohřbít

se zakopal sám

nenuť mou družinu válčit!

nechci se dívat, jak si ubližuješ

myslíš, že jsem to necítila pokaždé,

když ses mi díval okny do hlavy?

neumím nenávidět, ale mám strach

opakuji se, já vím... ale...

nejsem běžná kolemjdoucí žena

doufal snad, že ještě věří na náhody?

pokaždé, když zvedla oči

byla už propíchnutá těma jeho

věděli vždycky přesně, jak a kde se pohybují

v každém okamžiku znali polohu druhého

proto bylo tak snadné se vyhnout

proto bylo tak snadné do sebe vrazit

žádné náhody…

když mluvil o hrdinech a dělal veliké skutky

chtěla mu věřit, ale pak...

byla smutná za to nemocné výbušné škvrně ze rtuti

a za tu dobrou, vzácnou zašlapanou část,

která kdysi slabě probleskovala,

tam někde v uvnitř

ale teď ji nějak už nemohla najít

byla tam vůbec někdy?