..............................................................................................................................
ten poslední most, který z cihel k němu stvořila
nejkrásnější ze všech…
mohl vydržet a přestát cokoliv
s trochou odvahy
extáze souznění vyhazovala jiskry několik metrů do výšky
nakonec jen jediná společná opojná hodina
ležela prohnutá v zádech,
když tóny klouzaly jim něžně po všech žilkách v těle
bral její píseň po písni a hrál zpátky pro ni stejně
líbal ji na rty, sliboval… a především hladil (d)uši
věděl hned, o koho běží,
nechala dostatek stop
...pro moudrého muže
ukazovala mu znovu, jak vypadá souhra
jak vypadá porozumění a podpora
ale on zase chtěl nechat si vrátka pro útěk
a ukazovat jen na ni
nedovolila to, teď už ne
buď se mi přiznej, nebo tě opustím!
už mám kam jít…
byla asi jeho první rafinovaná žena s mozkem…
byl její první muž deseti tváří s odvahou zajíčka…
to nemohlo nikdy vyjít
přesto…
řekla mu… prosím dej pozor
každý, kdo mě chtěl kdy pohřbít
se zakopal sám
nenuť mou družinu válčit!
nechci se dívat, jak si ubližuješ
myslíš, že jsem to necítila pokaždé,
když ses mi díval okny do hlavy?
neumím nenávidět, ale mám strach
opakuji se, já vím... ale...
nejsem běžná kolemjdoucí žena
doufal snad, že ještě věří na náhody?
pokaždé, když zvedla oči
byla už propíchnutá těma jeho
věděli vždycky přesně, jak a kde se pohybují
v každém okamžiku znali polohu druhého
proto bylo tak snadné se vyhnout
proto bylo tak snadné do sebe vrazit
žádné náhody…
když mluvil o hrdinech a dělal veliké skutky
chtěla mu věřit, ale pak...
byla smutná za to nemocné výbušné škvrně ze rtuti
a za tu dobrou, vzácnou zašlapanou část,
která kdysi slabě probleskovala,
tam někde v uvnitř
ale teď ji nějak už nemohla najít
byla tam vůbec někdy?
