Češi a Češky na to nejsou. Co byste po nich chtěli? Vždyť jsme národ škarohlídů. Skrýváme city nebo vyznání za (sebe)ironií a pokleslým humorem. Pohrdáme americkou přesládlostí. Kam na nás s Valentýnem, vánoční pohodou a prvním májem (lásky časem). Chlapík vyčerpal všechen šarm na krátké svádění a teď (po sexu) raději sedí na pohovce, polyká knedlík od oběda a když máte z pekla štěstí, ukáže ledabyle rukou někam za sebe. „támhle někde máš nějakej ten dárek, teda. Si ho vem.“
Cisniku, cisniku!http://www.juliadonaldson.co.uk/i/waiter.jpg
Dobře, dobře, někteří jsou holt takoví. Jiní jsou lepší. Ale co když občas chcete vybočit ze stereotypu. A třeba někoho – i toho chlapíka, co máte doma - překvapit? Například se inspirovat něčím zatraceně „emerickým“ a uspořádat tajnou oslavu (pozvat všechny jeho kamarády a jemu namluvit, že jde na večeři ve dvou) a ještě ho na závěr zaskočit nečekaným dortem a starou známou „Happy Birthday tůůů jůůůů...“. Jestli můžu radit, restauraci prověřte, na hodně místech totiž zkazí všechna překvapení.
Mám s těmito kousky velké zkušenosti a přihlouplost a neschopnost číšníků, servírek a manažerů velké části našich restaurací, se kterými se předem pečlivě dohodnete, dezert zaplatíte a jen doufáte, že to nezkazí, nezná konce. Nevím, kdy se to konečně naučí (ani ve vyhlášených podnicích to není o moc lepší). Já je sice zkouším trénovat už dlouho, ale výsledky jsou většinou žalostné:
Je zdánlivě logické, že když chcete udělat PŘEKVAPENÍ, dort musí přijít nečekaně a číšník nemůže nejprve přinést velký dortový nůž, talířky a všem je nekonečně dlouho rozdávat. Ehe?
Je přece logické, že číšník během večeře dělá, že vás nezná a žádné tajné jednání o dortu nebylo. Možná jen tak mrkne, že rozumí, chápe a nepřijde se ke stolu vyptávat: „Tak paninko, kerej to prosim vás je a kdy si ten DORT budete přát. Máme ty svíčky i zapálit?“ (hrůza hrůz...)
Němělo by se stát, že si číšník oslavence splete a když ten, o kom se mylně domnívá, že má nározeniny, odejde na WC, přijde ke stolu a před skutečným oslavencem se telecím hlasem velmi nahlas ptá: „Vy ste sice řikala, že už ten DORT máme přinést, ale když ten pán šel zrovna na záchod, tak my počkáme, jó.“ (to je ale překvápko, co?)
Je přece nad slunce jasné, že když má být něco překvapení, manažerka nepřijde ke stolu a nebude nahlas počítat, kolikže kusů dortu bude tedy potřeba. (vám to jasné je, proč ne jí?)
A to už ani nemluvím o tom, že když se snažíte dát nenápadné znamení, že už už už už uuuuuuuuž! Tak číšník hraje známou a velmi rozšířenou hru – já sice chodím okolo (aby šéf viděl, že jako pracuju), ale oči mám otočené dovnitř hlavy a proto si nemysli, že se budu snad rozhlížet kolem, aby sis mohla něco přiobjednat nebo vůbec cokoliv chtít.
Co bys eště chtěla?? Vždyť víš, kde je jídelní lístek, tak zvedni zadek a dojdi si pro něj, však tě neubude. Sůl si podej taky a zaplať na baru. Jen na dýško NEZAPOMEŇ nebo ti příště plivnu do jídla! Cože, jakej dort? Mně nic neřekli. Že jsi to už i platila? Tak to máš, holka, blbý. Nemáš si vymejšlet kraviny.
