Včera na Paul McCartneym jsem bulela, bulela a bulela. Byl to úchvatnej koncert, skoro 3 hodiny hudby – žádný hodina dvacet a jde se domů, jak jsou zvyklé některé módní Rock Stars. Fakt nám toho naservíroval plnej talíř.
A lahodnej. Seděla jsem tam vysoko nad hlavami všech těch jásajících lidí a poslouchala na živo!!!! - 1 člena nedostižných Beatles, kteří jsou pro mě symbolem tolika věcí. A mnohem víc ještě pro generaci mého táty, který tam byl se mnou a díky kterému Beatles vlastně znám, protože na zakázaných tajně dovezených deskách a textech jsme se ségrou vyrostly a učily se anglicky, stejně jako předtím táta – když měl ještě dlouhý vlasy.
Bylo v tom všechno – skvělá hudba, časy, co se už nikdy nevrátí. Tíha komunismu, kterej se podařilo generaci mých rodičů v jednu chvíli skoro rozmetat (bohužel jen skoro), možná i díky naději a závanu svobody z téhle hudby a fenoménu Beatles a toho všeho, co je doslova natřískáno v tý hudbě a textech.
A pak jsem taky brečela ze strachu, ze strachu, že o to všechno pěkný, co se povedlo, pomalu přicházíme a že tohle – co teď ještě máme – bude dočasný, když si nedáme pozor. Přijdeme o těžce vydřenou svobodu, kterou nám vrchní omezovač svobody podnikání a neusvědčený!!! estébák pomalu ukrajuje spolu s všude prolezlejma komoušema a prezidentem, za kterého se stydím každý den, o svět, kde velmi pohodovej život v srdci Evropy – kde je zatím možný jen tak se sebrat a jít na koncert Paula McCartneyho – končí, protože nás ohrožují magoři z ISIS ve službách jednoho pitomého náboženství.
Chraňmě si náš svět! Svět svobodný společnosti, kde ráno jdete do práce, pak si dáte dobrou večeři s rodinou a pak si vyrazíte v klidu na koncert, aniž byste se báli, že se tam nějakej fanatickej kretén vyhodí do vzduchu.
Včera to byl takovej ten večer, kterej si budu pamatovat. Protože to byl naprosto unikátní zážitek na mnoha úrovních. Díky Paule! Díky za to, co jste vytvořili a kolik radosti, naděje a energie se z toho dá i po těch letech nasáknout!
