Brzdy

jen tak, aby řeč nestála.... veršovaná

v tom autě s bleskem na kapotě

sedí, vlasy větru dají

když dívá se jí do očí

tak všechno vědí, všechno mají,

než se mu hlava zatočí

ten vnitřní úsměv roste, sílí,

jak nejkrásnější květina

zas strach pozvolna v rohu kvílí

dojedou aspoň do kina?

ta hmota, která skály láme,

sníh crčí, řeka temně plane

proč chce mít navždy v těle kámen

a vzdát se ženy milované?

Když všechno chvíli krásně běží

a vyskočili na hrazdu

po čtyřech sladkých veletočích

zas šlape krutě na brzdu

ona s ním třepe, prosí, volá

za obzor chtěla by ho vést

on před očima temná kola

bojí se nechat vílou svést