Mami, dej mi 50 Kč na koncert, prosím tě, jdeme dnes se školou!", budí mne dcera a já rozespale zamumlám, ať si ji vezme z peněženky a pokouším se slepit přetržený spánek obratem na druhý bok. Marně, sen je pryč, sousedovic kohouti neodbytně halekají a z v mé hlavě klíčí pomalé ranní myšlenky jako obilí po dešti. Výchovný koncert? To se ještě pořádá? To je moc dobře. Ty děti to ještě netuší, jsou sice rády, že se ulily ze školy, ale jsou připraveny především na hypnotickou nudu. Jak rády budou pak vzpomínat na kouzlo nechtěného, když se koncert někdy vydaří, jak by neměl. :)
Jedno krátké životní období před navázáním přerušeného studia jsem v mládí vyplnila brigádou jako šatnářka v městském zařízení, které tyto akce hojně pořádalo. Děti přicházely zdivočelé nadšením, potkávaly se s jinými třídami, před kterými se předváděly a celá budova halasila tak, že zvládnout slovně přicházející třídy bylo téměř nemožné. Poprvé jsem se těšila na přísné učitelky a doufala v jejich autoritu. Většinou marně. Tyto dobré ženy se houfně vyplížily ze sálu, jakmile zazněly první tóny. Co se dělo v sále, předčilo i slavnou povídku Šimka a Grossmanna Výchovný koncert. Učitelky, které pokuřovaly v hale, se k malým darebům neznaly a nereagovaly ani na skřeky ze sálu, při kterých tuhla krev v žilách. Myslím, že by se nic nestalo, ani kdyby náhle zešílivší frustrovaní umělci, kteří patrně tyto koncerty měli buď za trest nebo jako poslední možnost obživy, některé sígry a lauzry prokláli smyčci nebo ukřižovali na harfě. Hudebníci byli odstřelováni různými cukrátky a ovocem, parkety po odchodu žáků posety žvýkačkami a v záchodě byly nacpány punčocháče a několik čepic. Zkrátka - nic, co byste asi nečekali.
Daleko překvapivější a výživnější byly výchovné koncerty pro dospělé. Ne takové, na které by lidé přišli dobrovolně. Ale město pořádalo hromadné akce pro obyvatele sovětského městečka, které bylo za hradbami v Dejvicích jako malý stát ve státě. Z těchto končin přijelo několik autobusů, vyhrnula se oblaka stejně neukázněných Rusů jako byli předškoláci, akorát o něco silnějších a hlučnějších a pokoušeli se všichni najednou mi vnutit svůj kabát. Frontu naprosto neuznávali, tak se snažili na sebe upoutat pokřikováním: "Děvočka, děvočka, vazmi majo palto" a chytáním mne za ruce. Dlouhý šatnářský pult počal skřípět a jednu chvíli jsem se obávala, že se rozlomí jako Titanic a já zemřu pod náporem ruské hordy, prokláta deštníkem. Najednou se vlna fronty rozčísla a všichni ustupovali žralokovi. Jakýsi nabob sebevědomě kráčel k pultu šatny, vzal dvacetikopějku a zvysoka s ní třískl o pult. Všichni uctivě omdleli před touto valutou a ruskému mogulovi uvolnili místo.
Dav se po zdecimování šatny přesunul do sálu, takže jsem mohla chvíli vydechnout a jít se podívat, jaké kulturní perly pro ně byly nachystány. Na pódiu začala vyhrávat krojovaná dechovka, všichni její členové byli více či méně nametení, což bylo poznat nejen z jejich brunátných lící, ale motali se po jevišti a sem tam se zakymáceli natolik povážlivě, že jsem s nadějí čekala, jestli upadnou a budou pokračovat ve hře a zpěvu vleže, jako praví rockoví profesionálové.
Repertoár tvořily nejen klasické dechovkové fláky jako Černý Cikán, ale doplnili ho vzhledem k publiku i o Kaťušu, kterou opakovali asi tak desetkrát, zhruba po každých třech písních českých. Naprostá perla však byla česká dechovková moderna, nepochybně vytvořená pro toto publikum, ze které si pamatuji verš:
"Letí, raketa letí,
kapitán Remek Vladimír,
spolu s námi poletí,
do dalšího století."
Pak jsem musela odejít, neboť jsem se smíchy ohýbala jako osika ve větru a stírala si slzy z očí. Patrně to bylo moc i na otrlé Rusy, neboť i oni se stejně jako učitelky počali v malých houfech trousit do foyeru a trpělivě čekali na konec zahaleni v oblacích kouře.
Já jsem naopak z blížícího se konce dostávala křeče do žaludku, když jsem si představila, co ty hordy předvedou u šatny, až se vyřítí jako jeden muž naráz. Věděla jsem, že na tohle prostě už dnes nemám, takže jsem vyhlásila anarchii. Lístky měli, tak ať si své kabáty, čepice, deštníky a tašky rozeberou dle čísel sami. V tu chvíli mi bylo už všechno jedno. Profesionální hrdost jsem pověsila na hřebík a dala přednost záchraně holého života. Pokud si to navzájem rozkradou, nechala bych se raději vyhodit nebo platila pokuty, ale spoléhala jsem na jejich pospolitou malou komunitu, že jim to strach nedovolí, neboť na tak malém prostoru se promenádovat v ukradeném kabátu či čepici souseda by bylo sebevražedné. Kupodivu, Rusové si rozebrali i přes vřavu a chaos vše tak, jak mělo být. Nepochybně byli ostřílenějšími frontovými bojovníky a krotiteli davu než já.
Problém nastal, až když ke mně přišla nesmělá korpulentní Ruska, která gestikulací ukazovala, že jí chybí pásek. Přehlédla jsem plochu šatny, nikde se nic neválelo a pouze pokrčila rameny, že jako já nic a pásek už vůbec nic, ale tlustice se nenechala odbýt. Ukazovala k topení, kde na pelíšku z opony leželo mé štěně, které jsem si s sebou brala do práce, protože bylo nerado samo doma a volala rozrušeným hlasem s namířeným ukazovákem na ně: "Sabáka, sabáka!" Pohlédla jsem tím směrem a - opravdu, Čitě viselo posledních asi deset centimetrů žlutého pásku stydlivě z koutku tlamy. Vypadala jako ilustrace Nerudovy povídky Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku. Vrhla jsem se k ní a neuvěřitelně dlouhý pásek postupně vytáhla z hlubin jejich útrob. Druhý konec byl patrně již někde v tenkém střevě a podle toho pásek již vypadal. Obalen trávícími šťávami a zbytky sežrané trávy, slizký a neuvěřitelně nechutný. Čekala jsem, že mne Ruska právem rozsápe a pásek hodí do koše, ale této dobré ženštině se pouze šťastně rozsvítil obličej radostí, že se s milovaným kouskem garderoby shledala a je celý a trpělivě počala čistit pásek od slizu. Posléze si ho uvázala kolem pasu a rychle odkvačila do autobusu.
Dala mi lekci v orientální trpělivosti a snášenlivosti, kterou jsem nezapomněla dodnes. Díky tomu jsem tento nádherný zážitek mohla uchovat jako klenot ve svých vzpomínkách na období Absurdistánu a pokaždé, když mi tento nezapomenutelný koncert přivějí vzpomínky do mysli, moje tvář se rozzáří širokým úsměvem.
