Super hadice

Když se přesunete do lůna přírody, otevře se vám nejen nepoznaný svět, ale také svět, který možná kolem vás částečně již byl, ale vy jste ho pro rušivější podněty nevnímali.

Když dcerku v dětství pronásledovala jedna chřipka za druhou, které občas prostřídala angína, zakoupili jsme chatu. Pro Alžbětku jsem vyřídila individuál a přesunula se do kokořínských hvozdů na samotu. Napřed jsem si na zahradě léčila předávkování lidmi a stačilo mi tupě hodiny zírat na pohybující se větvičky ve větru nebo pinožit se po zahradě a vykonávat nutné práce. Následovalo uklidnění a ztišení. Pak jsem začala více vnímat okolní přírodu i v detailech.

Naučila jsem se neděsit strašidelných nočních skřeků srnců v říji a po pár nocích objevila, že ten pekelný kravál na půdě je dílem kuny, která si tam přivedla milence a koulejí si tam předměty pro zábavu. Noční chrochtání a dunění na zahradě měli na svědomí divočáci, kteří si přišli pochutnat na švestkách a tajemné rány z rokle byly dílem muflonů, kteří si v roklích pod námi vyřizovali své mužské záležitosti mezi sebou.

S dalekohledem jsem pozorovala ptáčky, určovala je v atlasu, naučila se poznávat všechny rostliny, které kolem nás rostly, studovala houby a pozorovala hmyz. Naučili jsme se třeba vypínat a zapínat světlušky, které přeměnou luciferinu s luciferázou a kyslíkem na oxyluciferin zapínaly v závislosti na tmě a světlu své lucerničky.

Po nějaké době jsem se přestala bát na chatě sama i v noci, když jsem dovedla každý zvuk přisoudit jeho původci. Naopak, cítila jsem se tu s dítětem mnohem bezpečněji, než ve městě. Chodila jsem s dcerou po lesích, učily jsme se spolu to, co jí zadala učitelka a já jsem zavařovala houby, švestky či jiné plody a spokojeně sledovala z okna Betynku, jak si hraje s kytičkami, či navléká korálky. Byla jsem šťastná, že se jí daří dobře, nestůně a je v bezpečí.

Jednou jsem zírala na zahradu z okna a zahlédla, jak se u skleníku mihl had. Šla jsem se tam podívat, z okna vypadal jako pořádný macek. V trávě jsem však našla pouze slepýše. Pomyslela jsem si, že nepochybně leknutí způsobilo, že jsem ho viděla velkýma očima a pustila to z hlavy.

Za pár dní jsem hada viděla znovu v místech, kde si hraje Bety v houpací síti. No, to už není legrace, měla bych zjistit, jestli to není zmije, na dálku se to nedalo poznat, zmijí čára není tak výrazná a markantní, jak je malována na obrázcích a užovka má taky vzorkovanou čáru na zádech. Sousedka - starousedlice, která kolem nás chodila na houby, mi řekla, že kdysi u nás pod dřevníkem viděla zmiji. Had byl však  rychlý jako blesk, jakmile se někde něco šustlo, už mizel a než jsem na něj zaostřila, zamával mi jen ocasem.
Jednou to ale nestihl dostatečně rychle, bleskově jsem chytla jeho konec ocasu a  rychle ho zvedala nahoru, aby mne nestihl kousnout. Proboha, on je snad nekonečný, ruku jsem měla téměř vzpaženou, než se ukázala hlava! Byla to nádherná užovka, dala jsem ji do kbelíku, abych si ji mohla prohlédnout. Měla fascinující délku kolem 90 cm. Hlasitě syčela, až to znělo jako kničení, nafukovala krk a když ani to nezabralo a otravná ženská na ni stále zírala do obličeje, vypustila nepříjemně páchnoucí sekret z kloakálních žláz, který mě přesvědčil, že prohlídka už byla dostačující a vypustila jsem ji zpět.

Užovka u nás bydlela v díře ve skalce, která ústila do dřevníku a konkurovala v lovu myší naší kočce, potravy tam obě měly dost a dost. Nebyla příliš společenská, tak jsme se snažili jí nerušit, avšak každé setkání s ní bylo milé. Byla jsem pyšná na to, že si vybrala k soužití právě naší zahradu. Jednou jsem spatřila, že kolem sebe má omotané klubko malých hádků. Naše užovka byla maminkou! Přestože se v odborné literatuře píše, že had se o potomstvo nestará, tahle statečná matka počkala, až zmizí její potomstvo a teprve pak utekla sama.

Podstrojovali jsme jí k noře zbytky kočičího žrádla, ale s nadcházející zimou opovrhla chatařskou žebrotou a naším 1+1 v dřevníku 4. cenové kategorie a přesunula se ke vzdálenému sousedovi do vytápěné vily bioplynem ve hromadě hnoje.

Na rozloučenou nám tu nechala svlečenou kůži, se kterou dcerka nechtíc demaskovala ofidiofobii (strach z hadů) u své učitelky z biologie. Učili se o hadech a dcera přinesla pomůcku. Učitelka výuku zpestřila ječením a vyskakováním na lavici a já jsem obdžela vzkaz v žákovské, ať dcera do školy nenosí nebezpečné předměty. :)