Potřebujeme opravdu zrovna památník v Letech? Nešlo by utrpení zdejších lidí uctít jiným a daleko funkčnějším způsobem? Do jaké míry jsme obětí manipulace a komu poslouží takový památník?
Všimli jste si, že po éře buditelů a vojevůdců památníky téměř přestaly vznikat? Maximálně občas někde pamětní deska, ale klasických nových památníků je jako šafránu.
A pokud někde vznikají, často budí otázky a rozpaky, jestli je to kýč nebo nesrozumitelné umění, jako památník bratří Čapků P. Opočenského na Karlově náměstí – hrubě upracovaný kámen s vyvrtanými jmény. Velice si vážím obou bratrů Čapků, ráda jezdím do jejich muzea ve Strži, ale takový památník bych opravdu nenavštívila. Jaké pocity by ve mne takové dílo vzbudilo? Je to tím, že lidé už pořádnou sochu lidi udělat neumí? Nejsou peníze? Jistě ne. Prostě jsou silnější podněty v podobě multimédií. Film dokáže přiblížit a oživit to, co autor chce sdělit mnohem intenzivněji a daleko většímu počtu lidí.
Proč tedy rozšiřovat pomník na památník v Letech, kde navíc nic nezbylo a vozit lidi na vyprázdněné pole nebo louku, kde bude trůnit nějaké abstraktní sochařské dílo?
Dopadne to ještě hůře, než Lidice. Zajeďte se do Lidic podívat. V době, kdy jsem tam byla, bylo na obrovské ploše mírně zvlněného lánu pár lidí, které by napočítal na prstech jedné ruky a jen zamračená průvodkyně památníku hudrala na lidi, že je to nezajímá a ve vlastním památníku nebyl kromě mne nikdo. Vzpomněla jsem si na dobu za socialismu, kdy museli vypravit autobusy zadarmo, aby tam vůbec dostali lidi, a vedle udělat trhy s nedostatkovým zbožím. Naopak v Terezíně a Osvětimi je stále živo.
Není škoda, aby za drahé peníze vzniklo něco, co v podstatě velmi málokdo opravdu využije, nota bene jen jako převážně silová hra té či oné skupiny, když je všem tak nějak ve skrytu duše jasné, že tam stejně nikdo jezdit nebude, pokud tam nenaženou povinně školy? Pokud by to místo bylo živé a budilo emoce, jistě by tam lidé spontánně jezdili a tvořili pomníčky, květiny, svíčky, ale 75 let se o něm nemluvilo a toto téma ožívá jen jako politická kauza.
Chápu, že má smysl udělat památník v Terezíně, Osvětimi, zkrátka tam, kde ještě něco je zachováno. Pak tam lze něco ukázat, v lidech to vzbudí silné pocity, když si to dokáží představit, ale stavět památník na místě, kde už nic není, navíc kvůli tomu bourat prosperující podnik a zakupovat předražený pozemek? Zarovnat to a pokrytecky dumat někde nad haldami a poslouchat politické projevy kladečů věnců?
Myslím, že stačí menší pomníček vedle, který tam již je, že netřeba kolem vykupovat hektarové pozemky. Vždyť ani tak tam téměř nikdo nejezdí. Daleko více by připomenutí osudů lidí v Letech posloužila kniha historických fotografií, případně dobře udělaný film a web. A když se najdou lidé, kteří chtějí muzeum, tak někde, kde to žije, kde lidi přijdou za kulturou i jinak. Pokud to bude osamělé místo někde v Letech, dopadne to ještě hůře než Lidice.
Nedávno jsem narazila na fotky z romského holokaustu na webu jednoho mého známého romského hudebníka. Album tisíce fotek, na kterých jsou zachyceny osudy vysídlování Romů. Jsou tam i fotky z Čech a Slovenska, kruté a otřesné, které by jistě zavřely ústa nejednomu nacistickému pořvávači hesel k likvidaci Romů.
Proč žádného zdejšího romského aktivistu nenapadne udělat třeba web s podobnými materiály, kde by si mohli zavzpomínat ti, kterých se to týká i ti, které to zajímá? Proč nenapíše dobrý scénář a nesežene si režiséra, který by to natočil? Jsem přesvědčena, že na to by se peníze jistě našly a otevřít tuto chmurnou kapitolu našich dějin daleko efektivnějším způsobem, než přetahováním se v médiích a zviditelňováním toho či onoho, kterým se to hodí jen z osobních důvodů ke zviditelnění a získávání politických bodů.
Je mi záhadou, proč nějaké takové projekty nevznikly už dávno. Pokud si pamatuji na aktivistické hnutí, propagující pomník v Letech v 90. letech, skončilo to tím, že vlastně nikdo z aktivistů nebyl ochoten se na sbírce a fyzické pomoci úpravy terénu výrazněji podílet a vyšumělo to kamsi do ztracena, dokud se nyní kauza opět neotevřela s tím, že už jsou na to státní peníze. Nevím, komu tedy pomník má sloužit, ale mrzí mne, že místo piety pak maximálně poslouží jako trn v oku těm, pro které znamená jen zbytečný výdaj ze státní kasy.
Je opravdu třeba jako politická úlitba pro zviditelnění aktivistů a posílení důležitosti? Nebylo by opravdu lepší udělat to, co ve všech vzbudí soucit, pochopení doby a osvětlí tento temný kout historie? Jak jsem psala, dobrý film, web s fotkami a kniha by dle mého názoru posloužily mnohem lépe, než diskutabilní pomník za nehoráznou cenu a vykupování okolních pozemků a firem.
Možná vnímám tento problém já sama extrémně díky tomu, jak na mne působily komunistické tyátry kolem pamětních desek a pomníků padlých, kdy jsem měla celou dobu, co jsem socialismus zažila na vlastní kůži pocit, že z té války budou žít do smrti, stále nám ji cpát, zatímco já už jsem měla dávno pocit, že už toho bylo více než dost. Vím, že dnes to generace mladých bere jinak, doba pokročila a oni už nezažili tohle všudypřítomné strašení válkou na každém kroku.
Ne, nejsem cynická a nepřející, vím, že válka byla strašná. 8.5.1945 při osvobozování Prahy zemřela má prateta, trefili ji střelou dum-dum do břicha a umírala ve velkých bolestech, protože Praha byla ucpaná barikádami a sanitka na Bulovku s ní jela přes tři hodiny. Bohužel, už bylo pozdě.
Matka bydlela v myslivně ve Dvoře Králové a ještě dnes jsou tam na parapetu patrny stopy po střelách, jak po ní vystřelili Němci, kteří byli odsunuti. Naštěstí netrefili. To je památník pro mne. Nesu si ho v sobě. Plus krabice zažloutlých fotek. Nepotřebuji, aby jméno pratety bylo na nějaké desce a pokrytecky se u toho dojímal nějaký politik nebo se tam nudily děti, které ji neznaly.
Vnímejme tento problém s chladnou hlavou a nenechme se manipulovat politiky. Peníze na památník půjdou z kapes nás všech. Poctivě se zamyslete a odpovězte si sami sobě, kolikrát jste byli v Lidicích a jestli využijete i Lety a má-li něco takového pro vás osobně cenu.
