Když nám bylo 18, tvořily jsme poměrně pevnou partu tří holek, hledající svou svobodu téměř každý víkend na trampech v okolí Prahy. Byly to krásné časy - plné vzácné volnosti, dokud se nezačaly objevovat první lásky. Jitka měla trampa, já muzikanta a s jeskyňářem se seznámila Hanka.
Když jsme se jednou chystali podniknout společnou výpravu Rudolfskou štolou, která vede z Vltavy kopcem pod Letnou až do Stromovky, čekali na Hančina nového přítele Mirka. Hanka, která Mirka uviděla prvního přicházet, suše podotkla:
„Támhle přichází Mirek. Prosím, abyste se zřekli veškerých komentářů a smíchu.“
Přišlo mi to přehnané až do té doby, než jsem Mirka uviděla zblízka. Kulatá rudolící tvář, albínsky bílé plešatící vlasy, silné brýle a optimistický úsměv se blížil na malém, zavalitém trupu s bříškem veselého čtyřicátníka. Spolkla jsem poznámku o jeho věku, i když jsem si vzpomněla, jak Hanka před pár měsíci pomlouvala Jitku, že se vyspala s třicetiletým a to že by ona rozhodně nemohla, protože ti už mají takovou starou kůži. Myslí se mi mihlo i její předchozí rande na inzerát, kde se ji pokoušel jakýsi vyjevený a upocený chlapec nasoukat do neoprenu a pak se přiznal, že ho vzrušují potápěčky. Dokonce se mi podařilo se pouze přátelsky usmát na pozdrav a říct středně vřele:
„Ahoj!“
Mirek se rozzářil na pozdrav a sáhl do látkové nákupní tašky, ze které vytáhl rezavý klíč od mříže ke vchodu štoly. Ležérně nám oznámil, že se celou cestu budeme brodit vodou a svlékl se pouze do plavek. Na čelo si připjal hornickou svítilnu, kolem pasu pak akumulátor. Převlékli jsme se do hadrů, za které by se nemusela stydět ani kanalizační lůza a všechny věci nechali u vchodu, kde je hlídal jiný jeskyňář značně zachmuřeného zevnějšku s boulí na čelisti a vyrazili jsme. Bylo mi divné, že proti této nudné roli neprotestoval, ale pak jsem to pochopila.
Průchod Rudolfskou štolou byl utrpením. Plazili jsme se ledovou vodou, na jejímž dně byla kluzká bahnitá špína. Občas jsem měla pocit, že jsem šlápla na leklou rybu. V místech, kde bylo vody již moc, jsme se pomalu sunuli po kluzkých trámech. Uprostřed chodby byl zlatý hřeb: místo, kde se raziči štoly v šestnáctém nebo sedmnáctém století setkali s přesností na metr. Přesně to nevím, protože mi to v tu chvíli bylo naprosto jedno. Nenadchly mne ani krápníky, na které jsem se původně nechala nalákat. Vypadaly buďto jako nudle u nosu nebo v nejlepším případě jako hodně vychrtlé špagety.
Když jsme konečně vyšli na druhém konci ve Stromovce, byli jsme tak zkřehlí a špinaví, že jsme bez dlouhého uvažování a navzdory nevhodné roční době skočili i v šatech do trojského jezírka, nedbajíc mohutného pohoršení labutí, kachen i důchodců.
Dokonce ani Mirka nenapadlo jít zpět cestou, kterou jsme přišli, a tak jsme se plížili vrchem zpět. Skupina bahenních golemů, kterou vedl nahý tloušť budila značnou pozornost. Nejhorší bylo přeběhnout otevřenou Letenskou pláň. Za normálních okolností by nám to nečinilo zase tak velký problém. Byli jsme ve skupince a cítili jsme se dostatečně silní i na větší trapas.
V Praze však probíhal sjezd KSČ a všude byli hojně rozseti policisté. Hlavně kolem Ministerstva vnitra, kudy vedla cesta. Doklady zůstaly na druhé straně. Kdyby nás nějaký fízl chytil, určitě by to pojal jako provokaci a bez dokladů jsme si mohli být jisti přinejmenším zadržením, ne-li něčím horším. Dnes už to zní jako scifi a ale neustálá buzerace všech, kdo měli delší vlas, či oděvem či zjevem vybočovali z průměru a vyžadování občanky bylo na denním pořádku. Pokud ji dotyčný neměl, většinou následovaly nepříjemné sankce v podobě pokut, eventuálně přímo odjezd na policii.
Říká se, že člověka odhalíš až v krizi a Mirek se tehdy opravdu vybarvil v tom nejlepším světle. V chodbě sice taky vtipkoval, ale vzhledem ke značné zimě jsem to tehdy nějak nedocenila. Teď byl z nás všech v těch plavkách s akumulátorem a svítilnou nejzranitelnější. Přesto udržoval morálku na vysoké úrovni. Navrhla jsem se šibeničním humorem:
“Bylo by nejlepší si vzít taxíka!“
Mirek však rychle smečoval:
„Kdepak. Budeme simulovat kondiční běh, a pokud se za náma chlupatý rozběhnou, budeme pořád přidávat!“
Na rozdíl ode mne to myslel vážně a dal se do klusu. My ostatní jsme dlouho neotáleli a přidali se k němu. Dopadlo to dobře a já jsem pochopila, že Hanka měla vlastně obrovskou kliku, když potkala zrovna Mirka.
Mirek měl spoustu podivných známých a rád o nich vyprávěl. Jako například toho Belgičana, který dospěl k závěru, že netopýrů výrazně ubývá, proto je třeba je zachovat lidstvu a počal je zavařovat. Měl doma stovky sklenic. Když se něčeho chopí chlap zažraný do věci, dotáhne to k dokonalosti, i když je to šílenec, takže tento muž založil celosvětové hnutí zavařovačů netopýrů a ustavil se jeho předsedou. Dodnes nevím, jestli to tehdy Mirek myslel vážně a opravdu to existuje, nebo to byl vtip, ale to už je jiná historie.
Jeskyňařina byla obrovská sranda a dodnes na ni ráda vzpomínám. :-)
