Lékaři bez hranic - a nyní ještě bez skrupulí?

Lékaři bez hranic na protest proti dohodě s Tureckem odmítli přijímat finanční prostředky od EU. Jak se stalo, že tato mně kdysi velmi sympatická organizace se posunula někam, kde jí nerozumím a vadí mi některé její aktivity?

Když jsem si přečetla dnešní článek o protestu Lékařů bez hranic, kteří nesouhlasí s dohodou EU s Tureckem, musela jsem se hodně zamyslet. Této organizaci jsem ještě před pár lety hodně fandila, co se tedy stalo, že je tomu nyní jinak?

Lékař na věc hledí jinýma očima – zachraňuje a nestará se, jestli je to oběť nebo jeho vrah. On má v popisu práce zachránit a nesoudit. A to je v pořádku. Jinak by to nemohl dělat.

Jenže politik má v popisu práce především chránit svou zemi a národ a nějaký Lékař bez hranic se nemůže se svým hlediskem záchrany každého života morálně stavět nad toto hledisko a trvat na tom, že sem budou dovážet zachráněné, kteří se v tom zcela neregulovatelném kvantu a při neschopnosti je prověřovat, stali hrozbou.

Vydírání Lékařů bez hranic tím, že nepřijmou peníze od EU, jen ukazuje, jak moc mimo, nadřazeně a zabezpečeně se tato organizace cítí. Je to v duchu "Nám je jich líto, ale vy se o ně postarejte a vy si vezměte na bedra taky všechna rizika s nimi spojená, ta nás nezajímají."

A mně se najednou začínají vkrádat místo obdivu k těmto lékařům nepříjemné otázky – k čemu je mi Lékař bez hranic, který si nechává sponzorovat své adrenalinové dobrodružství, cestování a zaučení na krizovou medicínu (takového druhu, kterou tu patrně nevyužije) v krajích, kde se nějaká ta chyba ztratí a současně získá pohled, který tu hodně z nich ventilovalo v rozhovorech – že jim přijde nedůležité a nezajímavé léčit zhýčkané Čechy, protože jedině tam ve třetím světě jsou lidé opravdu nemocní a trpí nedostatkem? Jak se uplatní takový doktor v týmu ve zdejších nemocnicích, kdy pracuje s tím, že kdykoliv může být odvolán na tříměsíční misi? V podstatě se z něho stává doživotní Ahasver po misích, protože už nic nemá takový adrenalin a důležitost. Tento přístup popisovali někteří z nich v knihách a rozhovorech, to jsem si nevycucala z prstu (doporučuji např. knížku doktora J. Trachty Tichý dech).

OK, je to jeho cesta, jeho volba, stal se moderním misionářem. V době, kdy mne neohrožuje tím, že sem dováží migranty a nevydírá EU, ale působí jako pomoc v dané oblasti, ho mohu dokonce obdivovat nebo podporovat a mít radost, že těžce zkoušeným lidem aspoň někdo pomáhá, pokud pominu sobecké hledisko, že u nás bychom uvítali lékařů mnohem více a peníze do vzdělávání lékařů, kteří nechtějí pracovat zde, takto prošuměly komínem.

Ale pokud Lékaři bez hranic ještě budou přímo škodit nátlakem na politiky, aby bezbřeze přijímali migranty do té doby, než to tu bude vypadat stejně jako ve třetím světě, nebo než je někdo unese nebo zabije, tak pak už se jednoznačně ocitli v poloze, kdy s nimi nemohu souhlasit a sympatizovat.

Ve dnešním světě jsme prakticky denně konfrontováni s tím, že dřívější měřítka humanity, která jsme uznávali, přijímali a nijak hlouběji se nad nimi nezamýšleli, mají své hranice. Hranice, které jsme dosud nikdy nemuseli překračovat a bránit, kdy nás síť vlastních humanitárních zákonů a vydírajících neziskovek začíná ohrožovat. Paradoxně si tyto organizace neuvědomují, že též řežou větev samy pod sebou, protože ony budou to první, co se bude rušit, pokud dojdou prostředky. Iluze, že na migranty jsou dostupné EU fondy, které pokryjí všechny náklady a tyto fondy jsou bezedné, je opravdu hodna pouze psychiatrického pacienta.