Gerijesle

Prababička měla sklerózu. Přiznám se, že jako dítě jsem to moc neřešila, aspoň zpočátku. Pořád to byla ta hodná, milovaná babička, která mi četla o polámaném mravenečkovi a veverušce a psala dopisy plné laskavé něhy na dětské tábory.

Chápala jsem, že občas zapomíná, byla jsem připravena na to, že stále hledám její brýle, opakuji ji, co zapomněla a že stejnou příhodou ji prakticky mohu bavit, kdykoliv si vzpomenu. Ale jak stárla, nemoc se rychle zhoršovala. Babička často sedávala s rukama v dlaních a hlasitě plakala, zlobila se na členy rodiny, neboť byla přesvědčena, že jí schovali nějaké kousky garderoby, ztrácela důchod, který si založila tu pod prádlo na žehlení (neboť naproti šel takový divný chlap), tu do krabičky od sýra, kterou vyhodila.
 
Vracívala jsem se domů ze základní školy jako první a některé návraty byly opravdu šokující. Pamatuji si na špatně vypnutý plynový sporák, který rodiče po této příhodě rychle nechali vyměnit za elektrický, přesto jsem měla často při návratech chvění v krajině břišní, v jakém stavu babičku najdu. Jednou byla zamčená, klíč nechala v zámku a já ji viděla přes kuchyňské okno, jak pláče, hlavu v dlaních. Nereagovala na mé volání, bušení do skla, zvonění, jen usedavě plakala a plakala. Musela jsem vykopnout sklo u vchodových dveří, abych se dostala domů. Měla jsem obavu, co strašného se jí stalo, ale byl to jen záchvat lítosti.
 
Přes všechny horory to však byl člen rodiny a nikdy u nás nepadlo slovo, že by šla do ústavu nebo do domova důchodců. Tady byla zvyklá, zde byla doma. Oba rodiče pracovali, žádná asistenční péče pro tyhle případy tehdy nebyla. Ostatně, babička by stejně nikoho domů nepustila.
 
Podobně na tom byla spolužačka Hanka. Její babička sice neplakala, ale už si na Hanku nepamatovala a říkala jí Jirko a s odchodem rodiny opouštěla byt a vybírala popelnice po okolí a nosila domů poklady, které našla.
 
Když jsem se o deset let později na fakultě učila o denních stacionářích pro seniory, tzv. gerijeslích, znělo mi to jako hudba budoucnosti a záviděla jsem vyspělejším státům tento typ péče. Během praxe na interně jsem se často setkávala s příbuznými, chtějícími jet na dovolenou a snažícími se uplácet lékaře, aby jejich seniora přijal na prázdniny z jakéhokoliv důvodu. Lékaři se zlobili, že mají přeplněno a nejsou odklaďák, příbuzní kontrovali únavou a nutnou potřebou si aspoň týden či dva odpočinout a nemělo to řešení.
Překulilo se dalších pár let a obrátila se na mne s podobným problémem paní, která se starala o příbuznou s Alzheimerem a já s překvapením a povděkem zjistila, že takováto centra už fungují i v ČR. Zde je jejich seznam. Bohužel, žádné není u nás v Horních Počernicích, ale ani na celé Praze 9.
 
I v hlavním městě je velkým problémem sehnat umístění, speciálně pro inkontinentní osoby, které přijímaly pouze dva stacionáře. Přesto však místo bylo sehnáno, babička spokojená, popovídala si tam nejen s ostatními, ale k dispozici byly i různé programy, včetně rehabilitace. Cena byla taky dle mého názoru mírná (před 3 lety se ceny pohybovaly od 180 - 380 Kč za den včetně jídla). Největší problém byl však babičku vyzvednout včas, než toto gericentrum zavíralo, což bylo mezi 17 - 18 hodinou. Stacionář byl na druhém konci Prahy a cesta tam trvala skoro hodinu.
 
Stále se přemílá, jak je obtížné sehnat místo v domovech pro seniory, jak dlouhé jsou čekací listiny a jak nehorázné "sponzorské příspěvky" za přijetí někteří ředitelé od seniorů požadují. Nechci zlehčovat nedostatek míst v těchto zařízeních, ale domnívám se, že by bylo potřeba podpořit i takové příbuzné, kteří mají snahu se starat právě rozšířením těchto center. Možná by pak tolik míst v domovech a ústavech nebylo třeba.  Vše se opravdu nedá vyřešit asistenční službou a jen málo lidí má finance platit po celou dobu své nepřítomnosti ošetřovatelku. Teplé obědy a pomoc s vykoupáním nemohoucího seniora jsou jistě velmi potřebné, ale pro lidi starající se o svého dědečka nebo babičku s Alzheimerem to rozhodně není dostačující řešení.
 
Jak náročná je péče o tyto lidi  zejména v terminálním stádiu této nemoci vám potvrdí každý, kdo tím prošel. Čekat tedy na to, až takový člověk způsobí neštěstí např. v podobě požáru (stačí zapnutá žehlička) nebo si způsobí vážný úraz pádem či někde zabloudí, to je obrovský nápor na nervy příbuzných. Řešit to pouze přetíženou a přeplněnou ústavní péčí a shánět léčebnu dlouhodobě nemocných, umístěnku v domovech důchodců či na gerontopsychiatrii dle mého není optimální stav.
 
Nechci tu polemizovat o nutnosti ústavní péče pro některé seniory. Vím, že někdy to prostě jinak nejde. Je však potřeba také pomoci těm, kteří břímě péče o senilní seniory převzali na svá vlastní bedra a usnadnit jim existenci dostatkem těchto denních stacionářů. Je všeobecně známo, že taková péče je i pro stát levnější než trvalá péče ústavní. Nestačí tedy řešit pouze nedostatek míst pro děti ve školkách a pro seniory v domovech důchodců. Jak stárne naše populace, tento problém bude stále palčivější. Je třeba tedy dobudovat i dostatečnou síť takovýchto stacionárních zařízení.