Nevěřícně jsem 22.8. v televizních novinách Primy vyslechla reportáž o nadcházejících honech, kdy myslivci doporučovali obyvatelstvu, aby do lesa docházelo v reflexních vestách, pokud už tam tedy musí courat po houbách. Prý je to tak pro lidi bezpečnější.
Doposud jsem doufala, že dle jejich předpisů se napřed musí oni před výstřelem přesvědčit, o jaké zvíře se jedná, jestli není chráněné, je v tu dobu lovné a ne pálit na cokoliv, co se hýbe. Kdyby to myslivci takto dělali, nejenom my, lidé bychom byli v bezpečí, ale alespoň část vzácných zvířat by se dařilo ochránit před nechtěným odstřelem a nestalo by se např. to, že se myslivci po honu diví, že zastřelili třeba slípku zelenonohou. O rysech, orlech a dalších raritních zvířatech raději pomlčím, neb věřím, že velká část nich je odstřelena úmyslně (ať už to dělá kdokoliv), to samé domácí zvířata.
Jejich argumentace mi připomněla jednoho arogantního souseda, který má uštěkaného psa a místo, aby se věnoval jeho výchově, kdy pes v noci budí celou ulici nebo ho zavřel přes noc doma, napomíná lidi, aby v noci nechodili kolem a nerušili.
Odmítám do lesa chodit vystrojená jako marťan nebo metařka a vadilo by mi i takto rušivě oblečené lidi tam potkávat. I já chodím do přírody nejen za chladivým stínem stromů, čerstvým vzduchem, tichem a uklidňujícím šuměním listí a nekonečnými variacemi zeleně, ale také pro zážitky se zvěří. Les není jen pro myslivce a byla bych moc ráda, kdyby to konečně i oni pochopili. Učili mne, že když se v lese budu chovat tiše, odměnou mi bude setkání s plachou zvěří a takto jsem si taky odjakživa počínala a nosila nenápadné oblečení, abych s lesem splynula.
Pro myslivce bych navrhovala, aby našili slušivé reflexní vestičky kancům, zajícům a srnkám, pokud možno s terčem na zádech a přestali se chovat, jako by byli jediní, kdo mají právo se v lese vyskytovat. Nedělám si však žádné iluze - je to však o rovnováze sil, to jsem objevila už dávno.
Vzhledem k tomu, že jsem měla chatu nedaleko posedu, na který myslivci chodili, vím, že neloví pouze v době honů, takže dle jejich dnešního doporučení bych patrně na zahradě a okolí měla nosit pro jistotu reflexní vestu stále. Jednou mne dokonce myslivecký hejsek se štětkou za kloboukem a podkolenkami napomínal na mém vlastním pozemku, že tam mám mít psa na vodítku. Jenže vyskakujte si na někoho s flintou, kdo je skoro o půl metru vyšší.
Přemýšlela jsem, jak nenápadně zvrátit rovnováhu sil na svou stranu, pokud možno bez jakýchkoliv scén a stížností a mé oko padlo na cirkulárku. Sotva lesní muž uvelebil svou zadnici na posedu, pustila jsem do ní proud a začala porcovat mohutný zával větví po vichřici. Za chvíli se muž se sakrováním řinul z posedu do svého auta, které parkoval vždy v lese na místě, kam se až dalo dojet.
Od té doby jsem měla klid, myslivci mne vždy líbezně zdravili, upozornili, ať si odchytím myšařící kočku v poli, pískli na svou Lesanu a já v tu dobu, co seděli na posedu, nesekala dříví ani trávu, nepouštěla cirkulárku, ani nenacvičovala rockové skladby na zahradě. Nemuseli jsme se urážet, ani si vyhrožovat. Nepadlo jediné slovo, přesto byl klid. Síly byly vyrovnány.
Kdo však vyrovná v parlamentu zájmy soukromých vlastníků, kterým myslivci mohou vlézt beztrestně na pozemek, ochrání bezpečí obyvatel a jejich psů a koček před mysliveckou lobby a bude bránit stromy před okusy přemnožené zvěře, to by mne eminentně zajímalo. Každopádně by patrně získal můj volební hlas.
Omlouvám se všem slušným myslivcům, ale reflexní vesty mi zdvihly madle. Byla to už ta pomyslná třešinka na pořádně hořkém dortu, kterým nás - návštěvníky lesa, houbaře, majitele pozemků v jejich okolí, ochránce přírody a milovníky psů myslivci velmi dlouho častují a, jak pravil Jan Werich ve Fimfáru, "Číše hněvu Babekanova přetekla." Za tohoto stavu věcí jsem ráda, že se můj děd, lesní inženýr ze Dvora Králové, této doby nedožil. Jestli tohle vidí, obávám se, že se v hrobě obrací tak mohutně, že zanedlouho vykopne náhrobní kámen.
