Již delší dobu se zabývám situací kolem zvířat z útulků, je proto s podivem, že v souvislosti se situací kolem obyvatelstva Milady doteď veřejně ze stran novinářů nezaznělo připomenutí loňského útoku psů majitelů z Milady, kteří, pokud si dobře vzpomínám, opakovaně napadali a roztrhali miláčky dětských návštěvníků ZOO - krotké kamerunské kozy a ovce v pražské ZOO Troja. 13 jich usmrtili a další potrhali. Jsem ráda, že po mém připomenutí v diskuzích tento fakt zaznamenalo aspoň pár bloggerů. Velmi dobře si pamatuji tehdejší situaci a to, že obyvatelé Milady nebyli schopni a ani ochotni škodu zaplatit a situaci svých zvířat řešit, jakož i to, že tito psi byli v útulku na náklady poplatníků a škodu v ZOO uhradil někdo jiný. Více viz zde
Myslím, že svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého. Když jsem tuto větu minulou noc psala a po poledni si ji přečetla v článku jiného bloggera, zatímco můj článek stále čekal na schválení, uvědomila jsem si, jak tato důležitá pravda visí ve vzduchu a rezonuje v nás všech, kteří silně postrádají jednotný metr a spravedlnost. Chci se procházet se svými psy tak, abych nemusela řešit napadání mých psů volně pobíhajícími (a často zároveň zablešenými a začervenými) neopečovávanými psy bezohledných majitelů, kteří se spoléhají pouze na svou agresivní vyřídilku, anonymitu či neochotu strážníků tyto případy řešit.
Pokud pořádám večírek, pak tak, aby nerušil mé sousedy a totéž očekávám od nich. Dovedu tedy pochopit beznaděj a frustraci sousedů obyvatel Milady. Pochopení svých sousedů je to, co je naopak těmto "nositelům kultury" cizí. Jisté vysvětlení by možná poskytla studie britských vědců, kteří prokázali, že, cituji níže odkázaný článek: "Mozek mladých lidí stále ještě nedosáhl plné schopnosti vcítit se do cizího náhledu. Teenageři si zachovávají silně egocentrický pohled na svět a v tomto ohledu se nápadně podobají malým dětem." Více viz zde. Pokud mluvčí obyvatel squatu hlásá, že odmítají svět veksláků s pozemky a touží jít volně do lesa pokácet si stromy a postavit svůj dům, zní to opravdu jako volání po právech bez povinností, volání, které je tak blízké pubertální mládeži a některým nezralým osobnostem. Ten les totiž něčí je a někdo stromy zasadil a desítky let se o ně staral. Pokud lidé nárokují něco, na co nemají právo, pak to obvykle dělají dle scénáře, kdy obsadí neatraktivní a opuštěné lokality, které jsou stranou od ruchu města, kde na sebe nebudou upozorňovat nepořádkem a hlukem a omezovat sousedy a jsou smířeni s tím, že tam nemají co dělat a majitel je kdykoliv může vyhodit. Remcat, demonstrovat a vyhrožovat armádou právníků, to je opravdu pozoruhodný stupeň drzosti a není divu, že budí tolik záporných emocí, když se jim dostane zastání, dovolání a reklamy.
Zajímavá je otázka motivu, proč někdo, kdo zničil historický objekt a byl za to pokutován, nabídne svůj byt squatterům a neodhlučněný sklep k hudebním produkcím. Potřebuje zničit a vybydlet dům, aby mohl přestavovat? Vyhnat nelukrativní nájemníky terorem pomocí nepořádku a hluku? Nebo jaké jsou skutečné důvody k tomuto kroku? Jeho nejasné a prezentované důvody pokládám za mlžení.
Již dlouho platí, že bydlení na vlastním pozemku, navíc tam, kde je příroda a soukromí, je jeden z největších luxusů, které si lze v tomto přelidněném světě dopřát. Půda byla a je tím nejdražším, za co zde musíme všichni tvrdě platit, ať se nám to líbí, nebo nikoliv a všichni víme, že cena pozemků a bytů v Praze je úplně tou nejvyšší. Pokud tedy chtějí obyvatelé Milady žít alternativním způsobem, pak si musejí nejen najít sponzora, což se jim zatím, jak to tak vypadá, na půl roku již podařilo, ale rovněž zachovávat práva svých budoucích sousedů, jejich práva na klid, spánek a bezpečí. Tak jako my, ostatní dospělí a tak, jako my, kteří jsme rodiči, to učíme své děti.
Proč se to u těchto lidí evidentně nepovedlo a zamrzli v teenegerovském myšlení, které jim velí pouze brát a diktovat si požadavky a ne dávat a přijímat povinnosti, to je především otázka pro jejich rodiče, kteří si ji asi těžko budou pokládat, neboť jejich problém se patrně vyřešil tím, že se těchto dětí zbavili.
Pokud se zamyslím nad tím, proč se v jejich případu angažoval zrovna Kocáb, když si dám do souvislostí jeho sled působení - vyhánění sovětských vojsk, která stejně odcházela, neboť jim vyschl zdroj peněz a podpory, působení Kocába v investičním fondu Trend, k uzívání nudná hudba pro Laternu Magicu Odysseus, hudebně bezradné písně, které napsal své dceři, marně se tak pokoušeje o comeback, údajné poznání jakéhosi britského hudebníka po ztrátě paměti, ve kterém Kocáb bezpečně poznal svého českého kolegu, ze kterého se později vyklubal německý podvodník, více zde a zde, představení velmi diskutabilního slabikáře o násilí na dětech a tak bych mohla pokračovat až ad nauseam, myslím, že většině lidí je snaha za každou cenu na sebe upozornit až trapně zřejmá. Bohužel, už nemá nic, čím by toho dosáhl kladným způsobem, ani zajímavou invenci hudební, politickou, či finanční, takže zbývá jen na sebe upozorňovat skandálním tématy nebo škodit. Je smutné, když někdo nedospěje z teenegerovských let ani v jeho věku a ještě smutnější, že na jeho manipulátorské působení a věčnou rebelantskou pózu doplácíme morálními šrámy a pocitem bezmoci my všichni.
