- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Vždy mne baví vykladači myšlenek mrtvých nebo imaginárních bytostí. Církev, která přesně ví, co by čemu řekl bůh, ezin Echo, který ví, co by řekl Orwell a Havlovi obdivovatelé, kteří mnohokrát rozpředli v médiích polemiku na to, co by Havel řekl tomu či onomu.
Naposledy co by řekl uprchlické vlně. Překvapila mne šíře postojů k tomuto tématu a názory jeho pamětníků a přátel, včetně Saši Vondry o tom, jak by se v Havlovi svářila etika intelektuála a zodpovědnost politika a že on sám (myšlen Havel) nikdy neemigroval, takže utíkající muži, kteří by měli doma bojovat, by v něm sympatie asi nevzbudili.
Co mne však překvapilo nejvíce, bylo to, že si nikdo z jeho obdivovatelů, čtenářů myšlenek a přátel nevzpomněl na to, co tomu Havel řekl opravdu, protože tento záznam pamatuji z 90. let a slyšela jsem ho na vlastní uši (už nevím, jestli z rádia nebo tv).
V. Havel byl na toto téma dotázán v době, kdy jsme otevřeli hranice a později čelili uprchlické vlně z Balkánu (rozhodně to nebyli jen obyvatelé bývalé Jugoslávie, prchající před válkou), se kterou přišly negativní jevy, jako zvýšený výskyt TBC, svrabu, rostoucí kriminalita, rumunské žebračky, povalující se po chodnících Prahy s malými dětmi utlumenými alkoholem a ranci peřin, ale byl zřetelný i strach obyvatel z pohraničních oblastí, kde se báli chodit do místních lesů i na houby, protože tam potkávali skupiny vyděšených, ostražitých uprchlíků s převaděči, kteří nepůsobili, že by někoho chtěli pozvat na čaj s bábovkou.
V. Havel k tomuto tématu řekl, že tato uprchlická vlna, přesněji řečeno problémy, které nám z ní plynou, jsou cenou za svobodu a otevření hranic.
Nevím, jestli si pamatujete na tehdejší atmosféru, ale svoboda byla na první příčce hodnot, proti té se nikdo neopovážil reptat a omezovačům svobody bylo vždy vyláto do starých struktur, komoušů a zpátečníků, což jako manipulace velmi dobře fungovalo a s jistou obměnou funguje i dnes. Ale o tom mluvit nechci, pozdržím se u tématu svobody.
Ve jménu svobody se tehdy raději nereguloval nic a nikdo. A co se s tou svobodou děje nyní? Máme spoustu omezujících zákonů, které by byly v tehdejší době nemyslitelné. Pamatuji za socialismu kamery na Václavském náměstí, které jsme vnímali velmi nelibě jako vrchol šmírování STB. Dnes jsou pomalu v každé ulici, o šmírování pomocí dronů a družic, kdy se můžete spatřit na vlastní zahradě, ani nemluvím.
Lidi se smířili s tím, že je možno prakticky každé jejich slovo nebo pohyb sledovat na internetu i v mobilu. Nikdo si dnes nedovede představit, že by vznikl satirický pořad typu České sody. Ve jménu korektnosti byla tabuizovaná témata, o kterých nelze hovořit, negativní sociální jevy, u kterých se dokonce zakázalo pořizovat statistiky, aby se o nich nedalo polemizovat a měnit je.
Přibyl náhubkový zákon, který pokrotil novináře a další zákony, podle kterých je možno sice beztrestně vláčet tiskem plným jménem a s fotkou doktora, který udělal chybu, ale zabraňují uvést jméno a foto zloděje, a to i lidem a firmám, které okradl. A tak bych mohla pokračovat ještě delší dobu, až po konečné strašáky soudy a exekutory, jistě si každý domyslí to, co trápí jeho konkrétně a na co si vzpomene.
Poslední výstřelky v podobě zákazu kouření v hospodách, pamlskové vyhlášky, možnosti zásahů německé policie na našem území a nejnovějšího tzv. Ministerstva pravdy jsou stále žhavými tématy v médiích.
Uprchlíky tu řešíme znovu, ale co se stalo s tou svobodou, která byla zmíněna jako cena? Co by dnes řekl Havel tomu, co se stalo a děje s naší svobodou? To by zas zajímalo mne.
Ale ještě více mne zajímá, co tomu řekneme my a do jaké míry se o její zbytky ještě necháme připravit manipulátory, kteří se tuží, abychom dostávali příděl té jediné pravdy – té jejich, která odpovídá jejich osobním zájmům. Stále více si uvědomuji, že demokracie netkví jen v právech, ale i v povinnostech sledovat to, co se děje a nemlčet k tomu, pokud se mi to nelíbí. Nenechat se ovládat jen těmi pseudoproblémy, kterými je úmyslně zahlcován mediální prostor, ale sledovat, co se děje a schvaluje v jejich stínu, i to, co se děje v regionální politice za našimi humny.
Pokud na to rezignujeme v pocitu naučené bezmoci nebo bezmezné lenosti, skřek překvapeného odporu, který vydáme, až zjistíme, že to, co se děje, se velmi silně dotýká právě nás osobně, by už nemusel nikoho probrat a zajímat.
Další články autora |
V digitální éře, kde technologie proniká do všech aspektů našich životů, se také zvyšuje riziko podvodů. Od falešných e-mailů a inzerátů až po...