…a spravedlnost pro všechny

Stáří je jednou z mála spravedlivých věcí na světě – potká každého bez rozdílu v předem předpokládaném životním období. Nelze ho uplatit, nelze s ním smlouvat ani kšeftovat. Překvapuje mě, kolika lidem tento nezvratný fakt nedochází. Jakoby byli přesvědčeni, že staří mohou být jen ti druzí. Jakoby odmítali uvěřit, že čas měří všem stejně bez ohledu na míru bohatství, moci či slávy. Jaké bude asi překvapení Jiřího Mádla a Marthy Issové, autorů nechutného a pro seniory ponižujícího předvolebního klipu s názvem „Přemluv bábu“, až se jednou podívají do zrcadla a bude to tady? Šedé nebo žádné vlasy, vrásky… Jak se asi budou cítit, až se stanou stejným terčem posměchu nové generace, kterou sami pomáhali vychovávat k neúctě ke stáří? A co budou dělat, až se zase najde nějaký Miroslav Kalousek, který jim pošle složenku na 121 tisíc? Aby zaplatili státní dluhy, které nadělal od sám spolu s kolegy v několika vládách?

Dneska jistě sami sebe nafoukaně přesvědčují, že oni budou jiní. Že oni, jako elita, přece dokážou své stáří sami v pohodě zvládnout. Nedokážou. Nikdo to sám nedokáže. Zvlášť v době, kdy jsou zpochybňovány tradiční funkce rodiny, jako základní společenské jednotky, která se samozřejmě stará nejen o děti, ale i o své seniory. Úplných a funkčních rodin je stále méně. Starých, nemocných a osamělých lidí je naopak stále více. Ponechme teď stranou detailní zkoumání příčin tohoto stavu. Skončili bychom nejspíše až u špatného nastavení žebříčku hodnot společnosti, za které nesou největší díl odpovědnosti všichni, kteří v této zemi vládnou nebo vládli v posledních dvou desetiletích. To je totiž přesně doba, za kterou vyroste celá jedna lidská generace, takže výmluvy na dobu totality už neobstojí. Přemýšlejme, co dál. Tvrdím, že prioritou každého odpovědného politika v tomto čase pět minut po dvanácté nesmí být nic jiného než právě starost o životní podmínky našich seniorů. A tím nemyslím jen péči o lidi, kteří jsou odkázáni na pomoc druhých. Pod pojmem životní podmínky si představuji podmínky hodnotného a aktivního života.

Seniorský věk se obecně prezentuje jako problém. Jsme příliš orientováni na mládí, fyzickou krásu a výkon. Svůj úspěch neměříme celkovou pohodou a to i mezigenerační, ale pouze penězi a mocí. Senioři pro nás znamenají jen více jak 18ti miliardový deficit na důchodovém účtu. Jakoby to byla jejich vina a na vina katastrofální ekonomické politiky mnohých polistopadových vlád, kterým chyběla a dosud chybí jakákoliv národohospodářská vize.

V seniorech přitom dřímá obrovský potenciál. Nejen v jejich často draze nabytých životních i profesních zkušenostech. Ale i v nadhledu, rozvaze a nesobeckosti. Člověk v podzimu svého života přirozeně mnohem častěji myslí na prospěch svých dětí než na svůj vlastní. Společnost, která poskytuje prostor pouze mladým, takzvaně perspektivním jedincům, se o všechny tyto hodnoty připravuje. A platí za to krutou daň svou nepoučitelností. Do nekonečna opakuje zbytečné chyby, kterým by se dokázala vyhnout, kdyby využívala potenciálu svých seniorů nebo kdyby jim alespoň s úctou naslouchala. Možná by pak neměla tolik deficitů včetně těch finančních. I proto jsem tento týden podepsala za Suverenitu Dohodu o spolupráci se Svazem seniorů ČR. Jsem přesvědčena, že naší zemi lze rozvíjet jen prostřednictvím svornosti. Ne primitivní nenávisti.