Jak už tu někteří možná postřehli, mám ani ne rok a půl staré dítě. A pozor! Od srpna je ze mě pracující matka! Upsala jsem se Ďáblu na plný úvazek, ačkoli – pravda – jen na půl roku, a vlastním potem a krví tuto smlouvu podepisuji den co den. Vyzkoušet se má v životě všechno…
A schytala jsem od svého milovaného okolí opět plnou palbu. „Kdo se ti bude starat o malou?“ „Přicházíš o nejkrásnější čas s dítětem!“ „Co jsi to za matku, že ,opustíš´ miminko a radši jdeš dělat?“ „Jak to chceš stíhat?“ A spousta a spousta dalších „trefných“ otázek padala na mou pochybovačnou hlavu. No jo, já vím, že mám rodičák na tři roky a po tuto dobu bych si měla užívat čas s prckem, vím, že jsem „placená“ státem za péči o vlastní dítě, jenže… Ono je to složitý. Je hrozně fajn, že je náš sociální systém v tomto ohledu nastaven tak, aby se žena mohla svému zlatíčku plně věnovat po dobu toho nejrychlejšího (a co si budeme nalhávat, naprosto nejúžasnějšího) vývoje, je naprosto skvělý, že po tento čas dostává od státu jistou finanční podporu (možná jako satisfakci za ty nervy a nevyspání zapříčiněné výchovou a starostí o budoucího daňového poplatníka) a vůbec jsem naprosto unešená z tohoto způsobu „podpory“ rodiny v ČR. Abych to nějak… Nejsem žádnej nenasyta, dokážu vyžít s málem (pokud žiju sama pro sebe), a i když jsem se za posledních pár let díky svým (zřejmě asi) schopnostem v práci krapet rozmlsala, není pro mě problém se vrátit ke skromnému způsobu života a dokonce – světe div se! – vytvořit si i rezervy (ono minimálně toho tři čtvrtě roku očekávání dalšího Bobka je i celkem dlouhá doba na vytvoření jistého záložního plánu). Ovšem dítě je finančně poměrně náročná hračka a rezervy nejsou bezedné. A co dělat, když dojdou a já jsem málo opálená a (podle úřadů) příliš zabezpečená na to, abych si mohla jít požádat o nějakou tu almužničku? Inu, buď živořit a každý měsíc lovit nervy z kýblu či dalších odpadních nádob, nebo pracovat (fuj!). Takže přirozená lenost byla potlačena a Káťa se vrhla do práce. A oheň byl na střeše :) Naučila jsem se za svůj dosavadní život si s nesouhlasu se svým rozhodnutím nic moc nedělat. Stařečci mi vždycky vtloukali do hlavy, že mám svůj rozum, a tak se můžu rozhodovat sama (a pochopitelně obvykle i sama nést následky těchto rozhodnutí). Takže si poslechnu rady a připomínky, přeberu si je, zhodnotím vlastní situaci a případný přínos těchto poznámek a rozhodnutí upravím stejně nakonec podle sebe. Ale krucifix, kdo má ty řeči furt poslouchat? Ve svých botách chodím jen a jen já, nikdo jinej. Prý dělám chybu. Ale jak to mám vědět, když to sama nezkusím? Jsou tací, kteří zkusili a jsou spokojení. Jsou i tací, kteří po vyzkoušení spokojení nejsou. Jak mám vědět, do které skupiny budu nakonec patřit? Musím to holt prubnout, jiná cesta nevede. Nebudu sedět doma na zadku, nenechám zbytečně zakrnět svůj slepičí mozeček a nebudu si zoufat nad nedostatkem prachů. Raději se zvednu a půjdu něco dělat. Co je na tom špatného? A jak to zvládá malá? Zatím se zdá, že dobře. Moje „krkavčí“ výchova (rozuměj zvykání si na fakt, že na světě neexistuje jen maminka – případně tatínek, směrování k samostatnosti a snaha vystříhat se rozmazlování a další věci, o kterých se nejspíš stejně rozepíšu v některém dalším kousku) prozatím očividně nese své ovoce. Dítě bývá u kamarádky, kde se má jako v bavlnce (takřka doslova :) ), prospívá, učí se, stále vypadá spokojená… A pokud se někdo zeptá na změny v našem vztahu, řekla bych, že jsou to změny i k lepšímu. Dokud jsem seděla doma, byla jsem nervózní (z peněz, ze stereotypu, z potřeby uplatnit se – ať to zní jak chce divně od matky mimina, obecně sama ze sebe a nakonec i z malé, protože ta to pochopitelně všechno vycítila a dávala mi to patřičně sežrat). Dnes jsem sice orvaná jak angrešt, ale musím přiznat, že jsem podstatně uvolněnější a klidnější. Dítě vídám samozřejmě míň, ale když ho vidím, neleze mi krkem, ale láskou bych ho snědla. Ona to cítí asi stejně, soudě podle jejího chování. Vydělám nějakou tu „krupicu“, mám pocit, že jsem nevypadla z pracovního procesu, malá se dostane i mezi jiný lidi, vím, že je o ni dobře postaráno, těšíme se na sebe, mamina je v klidu, takže i dítě je v klidu a ten čas, který spolu trávíme, je sice podstatně kratší, ale řekla bych, že o to kvalitnější. Takže dámy, která chcete na mateřské či rodičáku pracovat, máte možnost oné práce i hlídání a váháte, just do it. Nikdo vám nemůže dopředu říct, jak to dopadne. Musíte to samy vyzkoušet na vlastní kůži. Je to záhul jako prase, ale co se mě osobně týká, výsledky za to stojí :)
