Není to moje vina. Fakt ne. To Stvořitel prostě někde udělal krpu jako prase. Ruce mi dal obě levý, nohy nejen čitelný, ale i šmatlavý a kulička v mé hlavě má zkrátka trochu víc prostoru, než je u jiných lidí zvykem…
Už pár let mi je pětadvacet a za tu dobu jsem se i dokázala smířit se svou prostorovou náročností. Vím, co mi kam trčí, co kde přesahuje a přetíká a v určitým ohledu dokážu za ty léta poměrně přesně odhadnout vzdálenost a vyhodnotit podmínky, za kterých se můžu vlézt do určitých prostor (neberu v úvahu oblečení, tam mi hlava furt nebere, že se do té čtyřicítky zkrátka nenarvu, i kdybych po hlavě skákala a ušima se odrážela). Malej zlom přišel v době, kdy se mi v břiše utěšeně rozrůstal novej příspěvek další generaci. Zadek nezadek, najednou tu byl pupek jako blázen a Knedla dostala už tenkrát tolik ran o cokoli, co bylo v dosahu, že se divím, že na mě už před porodem nenastoupila sociálka kvůli týrání. Veškerá moje jistota ohledně dobrýho odhadu byla v tu ránu pryč. Všechny moje kamarádky, který tohle prožily, mě uklidňovaly, vyprávěly mi o šťastných návratech k předtěhotenským postavám, lakovaly mě, že nemotornost je v tomto období zcela normální a u všech ženských se to po porodu zase napraví… Ovšem ne tak u mě, že. Takže tak, jak to dřív byla katastrofa (a jeden z mých drahých bratranců mi prý – dřív, než se naučil říkat Kateřina – Katastrofa opravdu říkal… ale možná je to jen urban legend), teď se rok a půl potýkám se skutečně extrémní oboustrannou levorukostí, s totální neschopností synchronizace pohybů a s vypatlaností, která, jak se zdá, nezná hranic. No řekněte, znáte snad jinýho člověka, jehož nához v bowlingu je necelých čtyřicet? Viděli jste snad někdy osobně hlavního hrdinu vtipu, ve kterým se policajt s plným hrnkem kafe v ruce podívá, kolik je hodin, a to na hodinky, které má na též ruce? Potkali jste snad člověka, kterej je schopnej zakopnout o vlastní nohu na čisté rovné zemi a potupně se rozžabit před půlkou města? Nebo snad víte o někom, kdo jede na kole a tak dlouho se snaží vyhnout se jedinýmu kamínku/díře na silnici, až na/do něj/ní najede? A hádanka na konec: Kdo drží v ruce vymáchanej pytlík čaje dvacet čísel nad odpadkovým košem a netrefí se? No jo, nefňákám nad nepřízní osudu, jen se snažím přežít a nezmasit při tom svoje nejdražší nejbližší. Korunu tomu ovšem nedávno nasadil ten pán, co s ním bydlím. Hrál si takhle s Kaďolínou v obýváku, Knedla způsobně hačala a zubama likvidovala kramlík (rozuměj, kolíček na prádlo, že) a když jsem za nimi přišla ve svým domácím tričku a s novým monoklem na noze, kterej svítil na sto honů, muž se na mě tak (ale TAK) zahleděl, otočil se na Káju a říká jí: „Vidíš, Karolínko, to je celá mamka. Kdyby hezky seděla doma jako ty a žužlala kolík, nechodila by furt domodrákovaná…“
