Tak mi moje milá lejdy oslavila před pár dny už rok a čtvrt svého života. Byl to čas fakt velkých změn a zkušeností, jak to tak s dětma už bývá, že. Pro případ nesouhlasných reakcí na tento výlev bych velmi ráda podotkla, že můj jediný odlitek je vskutku mým nejoblíbenějším dítětem, za které bych z fleku život položila! Přesto jsou chvíle, kdy bych nejraději tomu svišťovi sbalila dudlík a flašku mlíka a odevzdala ho někam, kde mají víc trpělivosti a pevnější nervy (nebo bezednější flašku libovolného anestetika pro dospělé – slivovice u nás teď celkem frčí). Jenže to není vždycky tak snadné, takže si od své dcery vyžírám její úžasné naschvály. A že je to celá maminka, umí vytáčet fakt statečně…
LudvajsM. Kramářová, Brno 1. Kazi*** („Já nechci žádný sourozence!“ :) ) Totální, maximální a jedinečný, jako asi každé dítě. Má na to zkrátka čuch. Kdykoli se schyluje k „akci“, egal jestli v poledne nebo o půlnoci, rozezní se z ložnice ječák, za jaký by místní SDH dalo majlant. 2. Vzbudí se, když si chci lehnout Souvisí s bodem 1. A je jedno, jestli spí pět minut nebo dvě hodiny. Už přes půl roku má lejdy pokoj sama pro sebe, protože tak líp spí, takže rušit ji nemůžu, ale jakmile hodlám využít čas, kdy chrní, a natáhnu hokejky, v tu ránu slyším za dveřmi řev a je po odpočinku… 3. První slovo Jak já se těšila, až hvězda žblebtne něco, co by se dalo považovat za slovo… Od malička jsem na ni mlela to svoje „máma máma máma“ a tajně jsem doufala. Inu, dočkala jsem se. První slovo bylo pochopitelně „táta“, bez ohledu na to, jak moc ten pán nebývá doma (facha je facha a obrázky nám do cechu samy nenaskáčou) a jak moc se maminka stará! Jedna zkušená kamarádka mi to vysvětlila tak, že „t“ se prckům vyslovuje líp než „m“, takže mám smůlu. To jsem se teda dočkala… 4. Nesnese mě vidět sedět To tak bývá. Lítám, uklízím, vařím, šontám po bytě, co je třeba a jakmile si na chvilku sednu, vynoří se dítě a chce se nechat tahat, a není-li požadavek splněn, visí mi na noze a řve a řve a řve. Takže ranní kafe dopíjím ve tři odpoledne studené, snídám kolem jedné, obědvám na etapy ve čtyři, v pět a vůbec kdykoli je možnost a večeře jsem pro jistotu vynechala úplně. Dietka jak malovaná… 5. Musí být všude a hlavně mít všechno Cpe se výhradně do prostor, kudy se nemá šanci protáhnout, a pak řve jak tur. S nadšením se mi motá pod nohama, takže věci, které mi dřív trvaly hodinu, mi teď zaberou pomalu půl dne, protože se musím vždycky šestkrát podívat, než udělám krok, jinak by z mého drahého dítěte byl tak leda blonďatý arabský chleba (jsem zkrátka ta správná moravská víla, která když někam šlápne, je to ještě dlouho znát...). Miluje rozpálenou troubu (svítí a hučí, že jo), motá knoflíkama na sporáku, přeprogramovává pračku (což mě aspoň naučilo s tou pračkou pořádně zacházet), knížky z knihovny jí skáčou samy do rukou a nejoblíbenější hračkou jsou činely - dvě plechové pokličky, patřící ke dvěma archaickým kastrůlkům, které si tu schovávám jako připomínku toho, jak jsme se tu měli, než jsme z té zadnice vylezli. Vždycky je někde vyhrabe a mlátí a mlátí a mlátí…. Zpropadená nostalgie… 6. Miluje čůrání při přebalování Další radar, který je sice znám spíše od slabšího pohlaví (tedy od chlapů – kluků, že), ale bývaly doby, kdy je tahle dáma s přehledem předčila. Absence pindíka ji naprosto nevyváděla z míry a v okamžiku, kdy jsem sundala plínu, že ji vyměním za čistou, spustila takovou fontánu, že ani na jedné z nás nezůstala nit suchá (a v pozdější době v mém případě už ani oko) a lezly jsme slavně do sprchy… 7. Kokino těsně před odchodem Další vychytávka. Kdykoli kamkoli spěcháme, můžu si být na 100 % jistá, že se mé drahé dítě pět minut před odchodem pokadí tak, že nejen přebaluju, ale rovnou převlíkám. Jako chápu, furt je to mimino, které vyměšování ještě nijak zvlášť neovládá, ale tohle prostě dokáže naštvat! Na druhou stranu, naučila jsem se dělat si před odchodem časové rezervy… Problém nastane, když takovou rezervu vytvořím, plna očekávání těsně před odchodem rozbalím plínu a zjistím, že je čistá jak slovo boží. A hádejte, co se stane, když s úlevou děcko zabalím a oblíknu? 8. Jídlo Je to žrout obecný, prostě po mamince. A že je tomu něco přes rok a mamča se toho nebojí, okoštovalo to už kolikrát rajskou, guláš, kuře na paprice a další podobné chuťovky. Ať si zvyká, že jo. Ale proč, do háje, proč tu vanilkovou dětskou kaši, která by neudělala flek ani na černé tátově košili, sní bez jediného drobku okolo, a rajdu prská až na okno? Taky jsem si říkala, že jí to třeba nechutná, ale ona toho sní celou misku a ještě loví, co by do té pusy strčila! Jen zkrátka při každé čtvrté lžičce vrazí jazyk mezi rty a prostě foukne… To by se jeden zbláznil… 9. Úrazy Tuhle jsem si říkala, jestli už pomalu nemám očekávat návštěvu sociální pracovnice. Moje děcko je kamikadze. Než jsme ji naučili lézt z gauče (a vůbec ze všeho vyššího než cca 5 cm) po nohách, nepárala se s ničím a padala dolů po hlavě. Chytat ji sice bylo možné, ale holt ne vždycky jsme to stihli, že jo. Pak začaly růst zuby. Dole. A že padala na každém třetím "kroku", sem tam to nevychytala a cvakla svou rozkošnou bradičkou o zem. Prokouslé jazyky a proseklé rty jsem přestala počítat po prvním litru krve. Boule už neregistruju skoro vůbec. Dokud po pádu řve, je dobře. Co mě ale drtí nejvíc, je to, že – a máme tu další radar – každý takovýto úraz přijde zásadně maximálně den dva před naplánovanou návštěvou naší dětské. Připadám si trochu jako krkavec. Paní doktorka se zatím na nic neptá, ale co až to přijde? Co povím, až od ní uslyším otázku: „Malá zase (!!!) spadla?“ Já to dítě opravdu netýrám, ona je prostě jen rychlá jak… No znáte to sami :) 10. Má ze mě srandu Má. Prostě a jednoduše má. Už od mala se u ní snažím o nějakou disciplínu v naději, že na tom jednou bude líp jak já. Jenže když ji vyruším u něčeho, co je zakázáno (teď zrovna si oblíbila odlepování chráničů rohů a „čtení“ knih), zvednu prst („pozor“) a řeknu to nejdůraznější „ne“, které vůbec při pohledu do jejích nevinných modrých očí zvládnu říct, a tvářím se u toho fakt odhodlaně a naštvaně, dvě tři vteřiny na mě čučí jak bagr na tvrdou hlínu, pak se velmi zeširoka usměje, zvedne aktuálně volnou ruku a začne mi mávat. Doprčicpráce, copak je pak možné, aby se člověk nezačal chechtat? Ale jinak je to ten nejúžasnější miláček, jako asi každé dítě :)
