Ztrácíme sami sebe v době selfies a Instagramu?

Pracovní selfie, rodinné selfie, partnerské selfie. Dovolená, oběd večeře, selfie z postele apod. Žijeme v době, kdy hodně lidí dokumentuje svůj život na Instagramu a v selfies.

Vypadá to, že neudělají ani krok, aby o tom informovali svou fanouškovskou základnu neboli lidi, kteří je sledují.

Já nejsem výjimka. Sice jsem skrytý introvert a na sítě hned tak něco nedám, ale stejně to láká. Vystavit si tam fotky a mít takové veřejné album alespoň pro mě.

Jenže v tom je ten problém. Máme potřebu věci sdílet veřejně.

Jakoby nestačilo sdílet je s těmi nejbližšími, rodinou, přáteli.

Ne, svůj život vystavujeme dle zákonů online propagace veřejně.

Na jednu stranu to chápu. Ta potřeba propojení.

Možnost komunikovat i s lidmi, které běžně na ulici nepotkáme.

Stejně mám pocit, že ale něco ztrácíme.

Ztrácíme kus sebe. Našeho vnitřního života, možnosti být více u sebe.

Není tajemstvím, že před sebou se dá krásně utíkat do různých závislostí.

Nejen k alkoholu, práci, drogám.

Ale dnes hlavně k sociálním sítím a často falešné sebeprezentaci našich vystajlovaných životů.

Nesdílíme fotky, když jsme na dně a brečíme v kuchyni na podlaze.

Nesdílíme strach, že nevíme jak zaplatíme účty příští měsíc.

Sdílíme jen to pěkné a pozitivní, sdílíme jen část našich životů.

Jistě, nikdo nechce být na dně a inspirujeme se rádi pěknými a pozitivními věcmi.

Jenže život není pozitivní cesta se  smajlíkem za každou zatáčkou.

Život může být i těžký a připomínat i horskou dráhu.

Tak na to prosím nezapomínejte, když vidíte lidi, kteří jsou jen šťastní, bohatí, slavní a úspěšní.

Každý má svou vlastní životní cestu a pravý život je mnohem barevnější než stories a fotky na Instagramu..