Vždycky budeme po něčem toužit

Nevím jak vy, ale v té naší cestě životem občas mívám okamžiky kdy si uvědomím, že jsem šťastná a vděčná za  to, co mám. Přátele, zdraví, další prožitý den, pocit, že nemusím hladovět jako jiní, jednoduše drobnosti. Pak ale přicházejí jiná období.

Období, která jsou ve znamení plánů a horečnaté aktivity. Tohle musím ještě udělat, tamto taky, na dovolenou jet ještě nemohu, protože mám hodně práce nebo naopak. Chci jet k moři, k přátelům do USA, na sportovní kemp apod. a nevím kam ještě.

Následně moje tělo odpoví na horečnaté přetěžování nemocí. Najedenou už vše není tak podstatné a důležité a věci se dají i odložit. Životní priority se v mžiku pozmění. Modlím se k Bohu, aby moje tělo vydrželo ve zdraví alespoň dva měsíce, ranní cesta do koupelny se zdá stejně náročná jako zdolání Everestu. V půjčovně vybírám nějaký pěkný film, aby moje duše lehčeji zvládala boj s bezejmenným virem. Pročítám knihy o lidských osudech, kteří to nikdy nevzdali a  říkám si, že to nevzdám také.

Při návštěvě lékaře si slibuji, že se nebudu vztekat, že na všechno ještě nejsou odpovědi. Vyslechnu další frázi typu, že imunologie je široký obor a že mnoho lidí má stejné problémy jako já.

V duchu si řeknu, že se rozhodně nebudu litovat a připomenu si osudy všech lidí, kteří jsou na tom hůř než já. Všech těch, co už se asi nikdy neprojdou po vlastních nohách, těch, co se nikdy nezvednou ze svého lůžka, dětech, co každodenně hladoví a starých lidech, kteří by byli vděčni za trochu pozornosti a lásky.

Pak se moje tělo postupně uzdraví a já zapomínám na svá předsevzetí, že se nebudu přetěžovat, že přestanu tak horečnatě plánovat , prostě že toho budu chtít méně.

A moje srdce a duše už opět naplno malují další touhy.

Lásku na celý život, složit skvělou popovou píseň, jednou tu rodinu a zdravé děti, práci, které se plně oddám a zdraví jako mají ti ostatní.

Prostě vždycky budeme asi po něčem toužit..

www.blankafay.com