V listopadu 1989 jsme začali, ale pokračovat musíme dál..

Dnes mne napadla tato jednoduchá otázka. Až budeme mít pocit, že ta naše demokracie není moc demokratická, půjdeme znovu do ulic? A když se komunisté dostanou do některé koaliční vlády, tak nám to bude jedno, protože naše ledničky budou narvané k prasknutí?

V listopadu 89 mi bylo teprve šestnáct let, ale čekala jsem, že toho zvládneme trochu víc.

Jistě, mohu jít svobodně volit, ale nevím koho. Politiku už radši nesleduji, protože bych se musela až cynicky smát, že někteří politici si ještě myslí, že jim ty výmysly někdo věří.

Uprchlé vězně s ne tak vážnými delikty chytneme živé či mrtvé, ale pana Krejčíře a jemu podobné nikoliv.

Policie se v mojí nepřítomnosti klidně projde po mém bytě, protože se spustil sám alarm a sousedi se strachovali o mé zdraví, ale různé skupiny občanů se nastěhují do nemovitostí, které jim vůbec nepatří, ale policie to neumí řešit?

Můžu si koupit stovky barevných časopisů a sousedka mi pod pultem neschovává černobílý Týdeník televize, ale kultura a úroveň cestování metrem či tramvají mi připomíná těžký komunismus a nikoliv kulturně vyspělou demokratickou zemi.

V obchodě před vánoci nečekám, jestli se na mne vůbec dostanou banány nebo dokonce mandarinky, ale všichni jsme tak zaneprázdněni prací, že příbuzné i rodiče vidím jen jednou za půl roku.

Platím drahé školné na Univerzitě, kde mi přijde, že někteří profesoři berou svoji profesi jako hobby a ne jako důstojnou a společensky prospěšnou práci.

Můj titul bude mít bohužel na trhu práce stejnou cenu jako paní Řápkové, která se bude soudit se všemi a vlastní zodpovědnost vůbec nepřizná.

Změnilo se asi hodně, ale mne to nestačí.

Můžu vycestovat do ciziny, ale když se vrátím domů, tak na mne naše české stěžování a snaha moc neměnit zase dopadne.

To si pořád myslíme, že se něco změní samo od sebe? Pokud se většina lidí klidně vytasí s kouzelnou obálkou, aby to trochu uplatila tam či onde, tak tu naší korupci moc nezměníme.

V televizi si v těchto dnech klidně vystoupí pan Štěpán a se svým sevědomým a samolibým úsměvem oznámí, že přece věděl, že se něco muselo stát a Havla si přece venku vůbec necenili. Za co taky, že?

Toho pána měli reportéři spíš profackovat..

Hodně jsme toho zvládli a mnoho nás ještě čeká, tedy pokud chceme být hrdí na naši zemi a naše češství a to nejen, když třímáme národní vlajku třeba na olympiádě.

Český národ měl vždy velké srdce, úžasnou historii a bohužel si prošel mnoha podrobeními a lidskými ztrátami.

Máme však na co navazovat a na to, že jsme Češi, by jsme měli být patřičně hrdí.

Musíme však najít opět odvahu. Odvahu něco udělat a snažit se postupně věci měnit.

Začali jsme cinkáním klíči na Václavském náměstí a nesmíme tu dlouhou cestu vyměnit jen za pohodlí a prohnilou politiku.

Musíme chtít víc a musíme donutit politiky, aby byli odpovědní svým voličům a své práci v demokratické společnosti.

Pokud ne, tak já klidně opět vyrážím do ulic, protože mám na to právo.

Žiju totiž v demokratické zemi a jsem na to patřičně hrdá..