Škoda, že se nemůžeš o svátcích vrátit, aspoň na chvíli..

Docela se už těším, až si o letošních vánocích sednu před televizní obrazovku, napnutě budu řešit, kterou pohádku si pustíme, a za oknem bude krásně bílo.

Dneska jsem si musela vzpomenout na babičku, která vánoce tolik milovala. S úsměvem na tváři jako malé děcko, zaškrtávala v televizním programu všechny pořady a pohádky, které chtěla vidět.

Vždycky jsem vzala program do ruky, podívala se na zaškrtaná kolečka a pravila jsem rovněž úsměvem od ucha k uchu:“ Tak tohle nepůjde babi, tady se Ti to časově kříží. Budeš si muset vybrat.“

Babička zakroutila hlavou, upřeně se zadívala do programu a konečně si vybrala.

Nevím jaké má staří své výhody, doufám, že moudrost, ale občas i zapomínání není špatné.

Můžete se po x té dívat na jednu pohádku pořád dokola a tvářit se jako babička, že ji vidíte prvně.

Neznám nikoho, kdo by měl, tak pestrý život jako měla ona a už za jejího života jsem dumala, že bych to jednou měla všechno sepsat.

Všechny ty příběhy o dětství a vyrůstání na Ukrajině, o několikakilometrových cestách v hlubokém sněhu do školy a zpět, o práci v hospodářství, prvních láskách, službě jako zdravotní sestra za války a přestěhování do tehdejšího poválečného Československa.

Babička měla neskutečně těžký život, ale laskavé slovo jí nikdy nechybělo.

A vždycky jsme jako děti věděli, kde ve špajzu, jsou ty skryté poklady. Lentilky nebo sušenky, čerstvé upečené buchty nebo koláče nebo ty vynikající bramborové placky s česnekem.

V malé kuchyňce, která sloužila i jako koupelna roztopila kamna a i přes bolesti kloubů na rukou i nohou se pustila do oblíbeného vaření či pečení.

S bratránkem Davidem, jsme napnutě seděli u stolu, a když na stůl babička donesla kastrůlek s tím pokladem, tak jsme se s chutí pustili do jídla a přesně odměřovali, aby někdo z nás nesnědl těch placek náhodou více.:)

Byla to pevná víra v Boha, která jí pomáhala překonat veškeré životní těžkosti. Byla to láska k lidem.

To je moc velká škoda, že se tu babi o svátcích nemůžeš chvíli stavit. Bylo by to moc fajn. Dívaly bychom se na Tři oříšky pro Popelku, zeptala bych se, jaké to je nahoře a určitě by si řekla:

„Letos tedy napadlo hodně sněhu, Blanuško.“