Pes ve vaně, panička v posteli..

Ne, čtete to správně, takhle to u nás občas prostě je. Mého psího miláčka se po jedenácti letech nesnažím už vychovávat. Už jsem to zanedbala a sedni a k noze, musí stačit.

Samozřejmě rozumí i jiným příkazům. Slez z té postele, vrať mi tu ponožku, netrhej ty kapesníky atd.:)

Nevím jak k tomu přišel, ale když udělá něco, co nesmí, tak se mu zpustí pocit viny a jde trucovat do vany.

Často se stane, že přijdu domů, pes skočí provinile do vany a já nevím, co provedl.

Koukám, odpadky nemáme, deka v pohodě, tak co tedy.

Problém však nastává, že Baddy z vany prostě nevyleze dokud mu nedám morální přednášku typu:

„To nesmíš! Příště už to nedělej! “ apod.

No, občas jsem i drsnější, to když vážně provede něco velkého.

Sice si na něj stěžuju, ale před dvěma lety jsem o něj skoro přišla a jak jsem brečela.

Skoro celou jeho operaci jsem probrečela a těch necelých pět dní bez něj bylo tak prázdných.

Následovalo 3 měsíční peklo zase pro mě. Klecování, převazování, přenášení, neustálé dohlížení, přeléčování infekcí apod.

Ale nakonec jsme to zvládli.

Šrouby a destičku má sice v noze pořád, ale běhá zase jak srnka.

A živej je teda na svůj věk šíleně.

Možná proto, že ví jak moc ho miluju.

To je myslím na zvířatech nejhezčí, krásně dokáží zrcadlit a opětovat vaší lásku.

A vy jim pak odpustíte i ty odpadky roznesené po celém obýváku..:)