Vrhne se na mě pokaždé, když přijdu domů. Jeho radost nezná mezí a tři hodiny beze mě, je jako půl roku. Po dlouhém přivítání testuje, jestli jsem mu něco přinesla. S radostí se vrhne po piškotech či kusu masa, a když se konečně vzdálím, tak si jde rychle ověřit, zda jsem se nevzdálila moc.
Bohužel žere vše. Nejraději má čerstvé maso a rajčátka. S radostí slupne i okurku, papriku, ředkvičky, jablko a ovoce všeho druhu. Už mu je přes rok a chuť na propisky či houbičky na nádobí ho bohužel nepřešla.
Tužek už moc nemáme, protože pan Budy si je často dává ke svačině, obědu i večeři. Nepomáhá nic.
Domlouvání, přemlouvání, názorná demonstrace zničených střev i výprask. Výprask přichází tehdy, když už mám strach, že milý Badíček skončí na operačním sále.
Můj Budy je hrdina i strašpytel zároveň. Vrhá se na každého psího kámoše s touhou bojovat, a když si není jistý svojí silou, tak se za mě schovává. Přece jenom je dost malý a většina kámošů je tak šestkrát větší.
Nadšeně sleduje televizi. Pokud uvidí psa či nějaké zvíře zuřivě se vrhá na obrazovku a štěká. Já pak zuřivě přepínám kanály, aby televize ještě vydržela.
Když marodím já, tak začne být přešlý taky, aby mi to nebylo tak líto.
Když řeknu, jdeme ven, tak zvedne hlavu, vyskočí jak střela a čeká, než se obléknu.
Můj Badík, je prostě prima parťák..
