Ta tragédie se stala už před týdnem a na mne dolehla až dnes. Na základě smuteční tryzny ve Waršavě na mne dolehl smutek. Teprve teď začínám chápat, co tento moment znamená pro polský národ.
Myslím, že nemusíme Polákům závidět. Není co. Hrůzu Katyně mají pamětníci ještě před očima a teď jim tato tragédie přinesla druhou.
Ani my v Čechách jsme dnes plně neuctili památku polského prezidenta a polské inteligence tak, jak by si zasloužili.
Nemáme v sobě dostatek úcty k přestavitelům státu a někdy ani k osobnostem naší historie. Možná se není, co divit. Duše polského národa a lidu stojí na silné víře k Bohu. K něčemu, co je přesahuje, k něčemu, co má pro ně nesmírný význam.
Úcta ke státu, k vlasti, státním symbolům, úcta k Bohu i představitelům církve. To je pro mnohé Čechy prázdný pojem. Prostě nic.
Ve čtvrtek jsem strávila čekáním hodinu v ordinaci. Postarší a velice inteligentní paní se mnou zavzpomínala na období první republiky, kdy ta úcta byla znát.
Prezident Masaryk byl symbolem státu, symbolem moudrosti. Pro nikoho úcta k naší zemi nebyla prázdným pojmem.
Ano, není se, co divit. Občané jsou zhnuseni těmi politickými šarvátkami v naší zemi. Místo nějakých řešení se vždy volí útok na protivníka.“ Ten je špatný, ten vám nepomůže. Naši zemi zachrání jen naše strana.“
Co zachrání naši zemi z politické a společenské nestability, z toho, že nás politika jen štve nebo ji už radši nesledujeme?
Mohla by to být úcta. Nejen úcta a soucítění s tím, co zažívá polský národ, mohla by to být úcta k nám samým.
Vždyť i v našich dějinách jsou velikáni, kteří vzbuzují úctu a respekt, vždyť i my Češi jsme v historických momentech ukázali svoji hrdost, semknutost a statečnost.
I my máme na čem stavět. Ta úcta v našich dějinách pořád je.
