Někteří lidé zůstanou v mém srdci napořád..

Každý z nás v životě jde různými cestami a život umí být někdy pěkně těžký. Z naší původní rodiny si neseme na zádech batůžek, který předurčuje, jak to s naším životem bude vypadat.

Tenhle batůžek nemusíme pořád nosit, můžeme si do něj už dávat vlastní postoje, přístupy, prostě jiné vzorce chování, než máme z původní rodiny.

Nebývá to snadné a každý se s tím popere jinak. Práce na sobě je velice náročná, člověk musí čelit vlastním strachům, bolestem a třeba i vnitřní prázdnotě.

I já jsem bojovala a občas ještě bojuji.

Život je nekončící cesta hledání, růstu, poznávání, loučení či postupného shledání.

Všichni toužíme po lásce a hledáme ji ve vztazích, které během života navazujeme.

Někdy je to vážně záhada, proč si vybereme za partnera, kamaráda či přítele nějakého člověka.

Co nás k druhému tak neodolatelně přitahuje a kde začíná a končí zdravý vztah a kde třeba nezdravý.

Moje životní cesta mne naučila jedné věci.

Ani člověk, který mne má velice rád nikdy nemůže za mne vybojovat mé vlastní bitvy a boje. Ty musím vybojovat já sama.

I já jsem se musela naučit, jak se mít ráda a stále se to učím. Nedostala jsem to tak lehce do vínku z původní rodiny, ale ta zodpovědnost už je jen na mě. 

Mluvím zde o zdravých vztazích versus nezdravých.

Ve zdravých vztazích, ať už partnerských či přátelských se lidé mohou mít velice rádi, ale svým vztahem si nevyplňují nějaký citový handicap, který v sobě mají.

V nezdravých vztazích je to naopak. Lidé si ve vztazích třeba i nevědomě kompenzují nějaký svůj citový handicap či bolest a necítí se ve vztahu svobodně a stejně jim třeba jejich nezdravé pouto nedovolí vztah opustit.

I ve zdravých vztazích je určitá mezizávislost, jinak by nám na druhém nemohlo záležet, ale není to třeba patologická závislost, která je v nezdravých vztazích.

Jak už jsem psala v minulém blogu ani já se nejsem expert na mezilidské vztahy.

Učím se, přemýšlím, padám a pak zase  s Boží pomocí vstávám.

Někdy mi vztahy nevyšly, ale vím, že z toho neobviňuji ostatní.

Nikdo jiný, než já sama, není zodpovědný za mé vnitřní boje, a že jsem musela bojovat vážně hodně.

Takže, pokud se někdo chcete obviňovat, že můžete za něčí problémy, tak to prosím nedělejte a neobviňujte se.

Za své problémy je zodpovědný každý sám, i za zpracování vlastních emocí.

Nevím, jestli někdy najdu odvahu pustit úplně do srdce nové lidi či obnovit započatá přátelství.

Některé věci potřebují svůj čas.

Lidské vztahy jsou velice komplikované. 

Včera jsem brečela hodně, trvalo mi to, než mi některé věci došly.

Nezlobím se, chápu to.

Myslím, že konečně dokážu chápat sebe i druhé.

Nějak zdravěji, i když třeba i trochu s odstupem. Přece jenom zdravé hranice nám ukazují, kde končí a začíná někdo jiný. 

Stejně se do budoucna však dívám s optimismem a nadějí.

S nadějí, že s některými lidmi se na své cestě ještě potkám. 

A pokud ne, tak vím, že někteří v mém srdci mají svoje místo napořád.

Na tom se nikdy nic nezmění..