Některé konce jsou bohužel nevyhnutelné..

Myslím, že v životě je nejtěžší smířit se s dvěma věcmi. A to, že ne všechno, co si přejeme se nám splní a ne vše, je také pro nás dobré.

Za svůj život jsem si přála hodně věcí a hodně věcí se mi také splnilo. Rodiče mne s bratránkem zapsali do lidušky na klavír a já jsem se tak mohla naučit hrát.

Na konzervatoř jsem se však nedostala a ani by to nebylo dobré. Můj úraz ruky zapříčinil, že se mi během pár sekund změnil život. Místo zdravé ruky, jsem měla ruku těžce zraněnou a dvě náročné operace mi pomohly, že dnes mohu psát, držet lžíci, prostě normálně docela fungovat.

Dnes na klavír nejen hraju, ale dokonce ho i vyučuji, hlavně u malých děti, ale cvičit kvůli konzervatoři třeba i čtyři hodiny denně, by bylo prostě moc.

Naopak psát jsem nikdy nechtěla, a proto mi nevadí, že při psaní často chybuji. Ano vím, mám mezery a hodně věcí se potřebuji ještě naučit, ale psaní mě prostě těší.

Taky bych si přála být zdravá. Věčně nemarodit, nelítat po lékařích a nepřemýšlet, co se mnou je a co mohu změnit. Výživu? Pohyb? Spánek? Myšlení?

Změnit se dá myslím hodně věcí, i když je to těžké. Některé věci ale nezměníme, i kdybychom se přetrhli.

Nezměníme rodinu ze které pocházíme, ani příbuzné a třeba ani role, které nám naše původní rodina přisuzuje a my už je nechceme nebo dokonce nemůžeme hrát.

Nemůžeme, protože dnes jsme prostě jiní. Naše životní cesta i naše pády nás donutily se úplně změnit, protože bychom jinak nepřežili.

Možná máte někoho ve svém okolí, kdo se změnil. Znali jste ho před mnoha lety a mysleli si, že ho znáte.

Jistě, lidé se úplně změnit nemohou. Jejich osobnostní nastavení je pořád podobné, pořád jsou to oni.

Ale ne úplně. Změna je něco, po čem všichni toužíme, ale někdy je těžké ji nejen přijmout, ale třeba pro ni i něco udělat.

Všichni se můžeme pohybovat v roli oběti nebo tvůrce.

V roli oběti si stěžujeme a myslíme si, že nic nezměníme, protože to nejde a naše situace to neumožňuje. Nebo si myslíme, že se změníme, až budeme mít v životě nového partnera, kamaráda apod. 

Všichni nějak cítíme, že vztahy jsou pro nás to nejdůležitější v životě. Cítíme se pak lépe, když nás třeba někdo má rád a rozumí nám.

Jenže žádný druhý člověk není zodpovědný za naše boje a za naše starosti, ty si musíme vyřešit každý sám a také změnu musí udělat každý sám za sebe.

Nemůže být podmíněna jiným člověkem, ten za nás změnu prostě neudělá.

Dnes už vím, že někteří lidé v mém životě prostě nemůžou být, i když bych si to moc přála.

Nebylo by to prostě dobré. Ani táta, který už nežije a ani máma, která je díky Bohu ve svém věku úžasně soběstačná a činorodá.

Jasně, máme vždycky pomůžu, když bude jednou potřebovat, ale poslouchat každý týden jak se jí můj život nelíbí, už nemusím, ani nechci.

Některé konce jsou bohužel nevyhnutelné, i když bych  si to přála jinak..