Už třetí den se mi zvětšuje bolest v dutině ústní. Částečně se uklidňuji, že je to zánět dásní a zkouším vše, co se dá. Mezizubní kartáčky, kloktadla, speciální přípravek na zánět dásní. Nic. Bolí mě celá pusa i hlava, nemůžu spát.
Nakonec se tedy odhodlám, že půjdu k zubaři. Pátek ráno a k mému zubaři se nemůžu vůbec dovolat.
Nikde jinde mě už nevezmou.
„Jo, to už je pozdě slečno, to už musíte na pohotovost.“
Představa zubní pohotovosti se mi vůbec nelíbí, přece jenom mám raději svého zubaře, který mě zná.
Bolesti se stupňují a nakonec se po cestě domů na pohotovosti zastavím.
Čekárna je plná zachmuřených obličejů. Ptám se, kdo je poslední a jak to jde rychle.
Pán s nateklou tváří a zubem nejspíš už venku, odpovídá optimisticky.
„Jde to rychle.“
Jsem docela v dobré náladě a připadám si jako blbec, co leze se zánětem dásní na pohotovost.
Ještě si jdu raději vyčistit zuby, přece jenom vím, co se k zubaři sluší.
Jde to vážně rychle a všichni si vyměňuje veselé i smutné pohledy.
Občas vevnitř někdo zaječí, a pokud je ošetřen rychle, tak opouští čekárnu rychlostí blesku.
Chvilku přemýšlím, jestli mě nezlobí osmička. Jednu už mám x let venku a zákrok to byl vskutku děsivý.
Domů jsem pod vlivem injekce tenkrát těžce dojela, pusu nateklou, tvář jak boxerskou rukavici a ta bolest.
Skoro pět dní jsem ledovala a úpěla bolestí.
Najednou jsem na řadě.
„Dobrý den, víte, já mám asi jen zánět dásní.“ Koktám.
„ No nebo mě taky zlobí asi osmička.“
Lékařka mě zpraží, že jdu na zubní až třetí den a najednou praví.
„No je tam kaz, ta osmička musí ven“!
Koukám na ní jak tele na jalový vrata.
„A jste si jistá?“
„Nejsou to jen ty dásně?“
Lékařka udělá ještě zkoušku na chlad a já bolestí skoro skáču z křesla.
Chvíli se rozmýšlím, zda rovnou neuteču, ale přes veškerou razanci na mě paní lékařka působí profesionálně.
Jdu do toho. Ještě stihnu odpovědět, že jsem tu sama a už dostávám dvě injekce.
V čekárně čekám až zaberou a ostatní při pohledu na mě začínají být vyděšení.
Co když se jim to také stane? Trhání se všichni bolí.
Snažím se vtipkovat, že jsem to taky nečekala.
Jsem zpátky v křesle a už mi pani doktorka páčí zub z pusy. Kupodivu to nebolí, ale trochu se cukám.
Sestra mi přidržuje hlavu a paní lékařka chce ten osmičkovej.
Chytne další kleště a rve mi zub ven. V duchu se modlím, ať se jí to rychle podaří.
A jeto. Osmička je venku.
Ještě si chvíli posedím v čekárně a mohu jet domů.
Kupodivu z vesela. Necítím žádnou bolest.
Čekám, že za dvě hodiny budu úpět, ale nic. Vezmu si raději panadol, ale nic mě nebolí.
Je to zvláštní, ale ani další dny necítím žádnou bolest.
Ale stejně, příště už nic takového podstupovat nechci.
Vážně ne.:)
