Když ztratíte někoho blízkého..

Bolest, to slovo známe všichni. Zažili jsme ji nespočetněkrát, toužíme se jí vyhnout a přesto k našemu životu patří. Jednu z největších bolestí zažíváme při pocitu odmítnutí či odchodu blízkého člověka.

Bojíme se milovat, ikdyž chceme milovat, bojíme se zamilovat, ikdyž se chceme zamilovat, bojíme se někomu věřit nebo se třeba bojíme mít blízké přátele.

Bojíme se ztráty. A někdy se bojíme i žít.

Strach, který některé z nás svazuje je v podstatě přirozený. Bojíme se odmítnutí.

Bojíme se,že když někomu nabídneme sami sebe, tak nás to zraní.

Bolest i obavy mohou mít mnoho podob. Matka se může bát o nemocné dítě, starý člověk se může bát,že jednou už nebude soběstačný. Všichni se bojíme smrti.

Bolest i strach nám vlastně signalizují, že nám na něčem hodně záleží.

Myslím, že už jsem v životě zažila mnoho bolesti a nakonec mne vždy i posílila.

Člověk však není stroj. Někdy si říkám dost. Tohle už tolik bolí, že to nezvládnu.

V tu chvíli neztracím víru v Boha, ale nechápu co tím zamýšlí.  

Všichni jsme milovali a pak někoho ztratili. Tuhle bolest známe všichni. Když rodičům zemře dítě, tak se jim zhroutí svět. Musí to být něco nepředstavitelně těžkého.

Když ztratíme rodiče, tak víme, že už jim nikdy třeba neřekneme, co jsme ještě chtěli. Odejdou-li naši dobří přátelé, tak si sebou odnášejí i kus nás samých.

Přesto by bez bolesti nebyla radost. Nejspíš by jsme ji nedokázali pochopit bolest, pokud by jsme neznali i ten protipól.

Radost z nového rána, radost z pohledu na modrou oblohu či radost z lásky svých blízkých.

Možná, proto to tolik bolí, když vás zraní někdo, koho jste měli rádi. Někdo, komu jste nabídli svou důvěru nebo i své přátelství. Kdyby to tolik nebolelo, tak by jsme asi jen stěží chápali, jak ten druhý člověk byl pro vás významný.

Před pár lety mi zemřela babička. Zemřela doma a v mojí přítomnosti a vím, že si to tak přála. Byl to pro mne velký stres a nepředstavitelná bolest, když vám před očima umírá někdo, koho máte tolik rádi.

Věděla jsem, že nemůžu být sobec a chtít, aby tu byla napořád, protože její zdraví, věk a tělo signalizovalo, že je už asi čas odejít.

Stihla jsem jí říct, co pro mne znamená a pak vydechla naposled. Přes velikou bolest jsem cítila, že to tak asi mělo být. Neumírala sama jak si vždycky přála.

Pokud jste také ztratili někoho blízkého, tak vám přeji hodně síly. Hodně síly, aby jste překonali svojí ztrátu a dokázali jít životem dál.

A občas si třeba vzpomněli na toho, kdo pro vás tolik znamenal a díky komu jste se cítili tolik štastní.

Ikdyž teď už ve vašem životě třeba není..

moje další články a hudba brzy na www.blankafay.cz