Bezmoc, tak by se dal asi popsat pocit, který se u člověka dostaví poté, jestliže nemůže pomoci.
Tento pocit zažívám občas, když se trápí někdo blízký a vy jste najednou bezmocní.
Jsou životní situace, kdy člověk nechce komunikovat s nikým. Dozví se, že má rakovinu, začíná přehodnocovat svůj dosavadní život a neví jak dál, skončí mu dlouholetý partnerský vztah.
Pak je asi snaha se od lidí izolovat pochopitelná. Všichni jsme jiní a na zvolení té další cesty je asi potřeba se na chvíli zastavit. Zapřemýšlet, kde hledat sílu a kam se vydat dál.
Každý z nás si musí své problémy řešit sám. To všichni asi víme. Je špatné někoho z nich obviňovat či čekat, že se samy od sebe vyřeší.
Častou jsou nám oporou ti nejbližší, rodina, přátelé a ten pocit, že někdo při nás stojí je velice posilující.
Někdy, ale i oni jsou bezmocní. Slova už nestačí a je potřeba trpělivě čekat než si člověk na rozcestí promyslí co a jak dál.
Před nedávnem mi můj šestadvacetiletý kamarád sdělil, že mu odoperovali zhoubný nádor. Nemá rodinu o kterou by se mohl opřít a přece je v rámci své situace neuvěřitelně v pohodě. Teď už „jen" čeká jak operace dopadla a jestli bude muset podstoupit chemoterapii.
Do toho stihne řešit, že mi chce pomoci vyměnit olej v autě. I já bych mu chtěla být oporou a nevím jak. Samozřejmě si moc přeji, aby se úplně uzdravil.
Není jediný, kdo stojí na rozcestí. Ten pocit, že se trápí někdo blízký je děsivý. Tolik chcete být nápomocni, ale jak?
Pak už nezbývá než své prosby vložit do večerních modliteb. Bůh přece ví a rozumí, i když já ne a dá sílu všem, kteří to potřebují.
Alespoň já v to pevně věřím.
moje další články a hudba brzy na www.blankafay.cz
