Tak těmito slovy končí často má osmdesátiletá kamarádka naše večerní telefonní hovory.Vy se vlastně ještě neznáte. Moje kamarádka se jmenuje Miluška, a přestože je mezi námi skoro padesátiletý věkový rozdíl, tak si skvěle rozumíme.Nevím jak často někdo říká něco podobného vám, ale mne to vždycky potěší a zahřeje u srdce.
Miluška není žádná zoufalá babička, která ve své samotě a přemítání o sklonku života čeká na naše večerní telefonní rozhovory. Ba naopak. U ní telefon zvoní od rána do večera. Tu jí kamarádka zve na křest knihy, jiná do divadla a další ke slavnostnímu zakončení vysokoškolských studií.
Já mám v jejím srdci speciální místo. Mohu volat ve dne v noci, svěřit se s každým problémem a myšlenkou a patřím mezi pár vyvolených, kteří mají i její mobilní číslo.
Ano správně rozumíte pár, protože Miluška je do dneška vyhledávaná osoba pro své moudré rady a znalosti a kdyby měl její mobil skoro každý, tak by se od telefonu asi nehnula.
Naše fyzická těla sice dělí skoro padesát let, ale naše duše a srdce nikoliv. Někdy se občas zastydím, když se třeba bavíme o architektuře a já v klidu přiznám, že tohle jméno ještě neznám. Pokud si myslíte, že člověk už má v osmdesáti vše vyřešené a jen rekapituluje svůj život, tak se pěkně mýlíte. Často slýchám odpovědi typu, děkuju ti, tahle tvoje myšlenka mi to pomohla objasnit a já se opět divím proč, když toho Miluška tolik ví.
Naše převážné noční hovory se týkají všeho možného. Lásky, smyslu života, zdraví, úspěchu, přátelství, víry a dokonce i sexu . Vždycky mě překvapí svým mladistvým uvažováním a názory, které mnohdy nenalézám ani u svých vrstevníků.
Ale i Miluška je jenom člověk. Občas si posteskne, že jí pobolívají klouby, že děda šel zase na pivo a že už je trochu pohodlnější, ale do té Paříže se mnou přece jen pojede.
Když si jdeme sednout na kávu nebo jedeme na výlet, tak pečlivě kontroluje, aby mi mohla oplatit mé minulé pozvání. Jsme přece přítelkyně ne, nejsi moje pokladnička, jednou platíš ty a jednou já.Občas jí vezmu autem nakoupit, aby si mohla trochu udělat zásoby a u pokladny s ní vesele laškuju, že jí to všechno trvá.
Jistě bojí se jak to jednou bude, protože nikoho nechce obtěžovat a být na někom závislá. Já vždycky odpovím, že mě už se nezbaví, tak ať to neřeší. Pokud se zeptám, co ve svých osmdesáti letech považuje v životě za nejdůležitější tak po menším zaváhání odpoví.
Naplno se věnovat něčemu, co miluješ, milovat a udržet si zdravé hranice k ostatním lidem. Nevím jak vy, ale já jsem moc ráda, že mám někoho komu mohu říct jsem ráda, že tě mám.
www.blankafay.com
