Čau děti, už mne to s vámi nebaví, hledejte si domov jinde..

Ne to není vtip. To myslím smrtelně vážně. Dětské domovy jsou plné dětí, jejichž rodiče nějak nezvládli svou rodičovskou roli. Další jsou v ústavech a nakonec tu máme ve společnosti velice běžný jev jako je rozvod.

To si jeden rodič prostě sbalí svůj kufr a jde za svým štěstím jinam. Většinou i čeká, že se ten druhý, jaksi zodpovědnější o společné děti postará. A nebo se chtějí starat oba, což je asi nejlepší varianta.

Jenže já si nedovedu představit, že jako dítě mám jeden týden gauč tam a druhý týden jinde a jsem úplně v pohodě.

Jistě chápu, že život není černobílý.Nikoho nechci obviňovat. Nemám na to právo.

Já jsem taky rodičům zhruba ve čtrnácti radila, ať se raději rozvedou, než ty věčné hádky.

Rozvedli se, otec mne úplně vymazal ze svého života. V jednadvaceti mi to i zopakoval po telefonu, že mne ze života prostě vygumoval

Brečela jsem jak želva, myslela jsem si, že je to kvůli nové rodině a jejímu vlivu. Kdo se vzdá vlastního dítěte, které učil v dětství hrát fotbal a lyžovat?

Asi slaboch, nevím. Táta zemřel předčasné na infarkt v 59 letech. Do poslední chvíle než odešel. jsem čekala, že zavolá, že bude ten happyend.

Nebyl.

Rozvod rodičů mne poznamenal dost. Táta se mne zřekl, dokonce i písemně, což jsem zjistila až po jeho smrti. Sice to právně neplatilo, ale bolelo to hodně. 

Mámy nová rodina mne nikdy nepřijala.

Takže od patnácti černá ovce, která nikam nepatří. Nikde jí úplně nechtěj. Ne, že by mne vyhodili na ulici, měla jsem se materiálně jako dítě vždy dobře, ale už nepatříte ani do jedné rodiny.

V patnácti? Proč? Jsou asi blbý ne? 

Ne, to vás prostě nenapadne. Myslíte si, že chyba je ve vás, něco s vámi je.

A teď si představte ty desítky dětí v dětských domovech, které si prošly ještě těžšími příběhy a traumaty a v osmnácti jsou na to úplně samy, Většinou to nezvládnou, ale musí. Nic jiného jim nezbývá.

A teď k dnešnímu fenoménu jménem rozvod.

Někdy mi to přijde, že je to tak běžné jako nakupování v Ikee. Stěhujete se? Tak prodáte celý byt i s nábytkem, přece se s ním nebudete stěhovat.

Skříně koupíte nové, oni vám je přivezou. A děti jsou ty skříně. Necháme je v tom starém bytě s jedním rodičem a běžíme za novým štěstím a novým životem do nového bytu, k novému partnerovi. Vždyť dnes je to tak snadné, obzvlášť, když máte peníze.

A co není snadné? Najít, člověka se kterým chcete sdílet celý život a překonáte i to těžké.

Když v noci vstáváte k dětem, které se lekly tmy.

Když??  To si doplňte každý sám.

Víte, aby nedošlo k nedorozumění. Já chápu, že někdy se lidé rozejít prostě musí. Je konec. Už to prostě nejde, už jste vyzkoušeli vše nebo, když jeden partner tyranizuje druhého apod.

Jen jsem chtěla říct, že jsou věci, kterých bychom si měli víc vážit.

A přijde mi, že nám je to už jedno. 

Jenže těm dětem ne. Ty si to sebou ponesou celý život.

P.S.1 Vím, že nejsou blbý. Každý většinou dělá co může a nese si taky svůj náklad.. 

P.S. 2 Tátovi jsem dávno odpustila, naučil mne toho dost