Bady, aneb ze života nejbáječnějšího štěněte..

Tak mi ta kulička pěkně roste. Takové nic to bylo, když jsem ho přinesla domů, na gauč vůbec nedosáhlo, pořád se to mazlilo a chtělo být se mnou. Ale kdepak dnes. Badymu jsou 4 měsíce, už ví, co všechno nesmí, a tak to dělá nejraději. Okupuje gauč pokaždé, když si chci číst. V nestřeženém okamžiku ukradne alespoň tužku na poznámky, když odejdu na záchod.

Když si udělám jídlo, automaticky ho považuje i za své. Teprve po delším ne, ne, ne a fuj je to pochopí, že máme stravu oddělenou.

Nejraději chodí kolem Pražského hradu. Na noční procházce si myslí, že ocitl v psím Nebi.

Má mě pěkně omotanou kolem prstu. Důrazně protestuji proti občasné loužičce, či překousnutém telefonním kabelu. Velice ho to trápí. Po mírném pohlavku se oklepe, jakože chápe a jde ukradnout do koupelny zakázané rukavice.

Hodně se mu stýská, když nejsem doma. Čas si krátí hledáním nových, špatně ukrytých šňůr všeho druhu nebo v mojí posteli, když zapomenu zavřít dveře do ložnice.

Při sobotní siestě si lehne ke mně do postele a velice si to užívá. Když pochopí, že hodlám odpočívat a ne se přetahovat o bačkory, tak si hraje na hlídače.

Štěká na každý zvuk z chodby a ukazuje, jak hlídá.

Venku jsou z něj lidé nadšení. Už je třikrát tak větší než dříve, ale teprve teď pořád slyšíme.

„To je ale roztomilý pejsek, kolik mu je, můžu si ho pohladit?“

Pokud mu alespoň hodinu denně neprokazuji svou lásku různým objímáním a hlazením, tak si o to řekne.

Nejroztomilejší je večer, když jde spát. Zhltne tyčinku na čištění zubů jako by to byla klobása, dostane pusinku a šup do svého pelíšku.

Sice protestuje, ale po mém proslovu, že velcí pejsci už spí sami, ví, že dneska mě už neukecá.

Badík je prostě moje láska..