Zákaz líbání v Česku

Když můj muž-cizinec přijel poprvé do Prahy, jedna z věcí, které ho na naší zemi naprosto uchvátily, bylo mimo jiné to, jak se milenci v metru a na ulicích líbají, přiměřeně osahávají a dávají bez zábran najevo svoji zamilovanost. Můj muž je z těch, kteří mají rádi lidi veselé, bezprostřední a krásné (když už ne navenek, tak aspoň uvnitř). A přestože byl v té době sám, bez partnerky, pohled na tyto šťastné lidi okolo jej činil také šťastným, nikoli zahořklým – tak, jak by to možná mohlo působit na nějaké jiné lidi. Dodávalo mu to optimismus a radost do života.

Zákaz líbání na Warrington Bank Quay Station

Potvrdila jsem si i u dalších kamarádů cizinců, že v některých zemích na západ od nás, je takové otevřené laskání na veřejnosti, docela nepřijatelné, a že byli občas šokováni, když viděli tyhle projevy lásky v naší zemi. Zase se mi jednou potvrdilo, jak je v naší zemi dobře, a jak jsme ve spoustě věcí ZATÍM mnohem svobodnější. Říkám „zatím“, protože se obávám, že nebude dlouho trvat, a začneme západní Evropu dohánět i ve věcech, které možná sami nechceme – všechny ty zákazy a společenské normy, které už teď platí tam, začnou dřív nebo později platit i u nás – nebudem si moct vypít pivo na ulici, nebudem si moct zapálit u skleničky v baru ani tam, kde se nestravuje, a nebudem se moct líbat na veřejnosti, např. na nádražích.

Možná jste o tom už slyšeli a možná vám to taky připadá trapné, ale v Anglii už nápisy „No kissing“ existují. Zavedli je na vlakovém nádraží Warrington Bank Quay Station minulý rok, mimochodem 13. února, tedy jeden den před svátkem sv. Valentýna. Stejně jako vídáme na letištích cedule se zákazem kouření a ojediněle vyhrazené zóny pro kuřáky, objevily se na tomto nádraží cedule se zákazem líbání a vyhrazená zóna pro páry, které si chtějí dát delší polibek na rozloučenou. Směšné a smutné zároveň. Důvodem mělo být to, aby tyto páry nepřekážely v plynulém provozu na nádraží, či co. Prý to měla být celé trochu nadsázka a není to myšleno moc vážně, pokutovat se nebude. No tak hurá. Mně osobně to tedy moc zábavné nepřipadá – když to připočteme k tomu, jak jsou všude po Londýně nápisy, které určují, co všechno smíte a nesmíte dělat, v čem máte být ostražití, a kde všude se může skrývat bomba, je to jen další z věcí, která vám znepříjemňuje dobrý pocit, o pocitu svobody a volnosti se v této kamerami prošpikované zemi nedá ani mluvit. Polibek na rozloučenou je tím správným polibkem, je-li spontánní, a ne pokud vám někdo bude nařizovat kde, kdy a jak si ho máte dát.

A to je jeden z důvodů, proč žijeme v Praze – je nám tady dobře a cítíme se tady relativně málo omezováni, kontrolováni a špehováni. Taky proto, že oba (i když neradi) kouříme a rozhodně se rádi líbáme. Nedávno si to takhle stojíme na tramvajovém ostrůvku, a když už je tam zakázáno kouřit, čekání na tramvaj si zpříjemňujeme vtipkováním, laškováním a občasným líbáním. Nejsme opilí, je teprve ráno, ale čiší z nás pohoda a radost, když v tom na nás zařve jakási nerudná baba, že prej ať si najdem nějaký strom, jestli se chcem líbat a ať s tím neobtěžujeme ostatní. Asi si myslela, že jí nerozumím, protože se s mužem bavíme anglicky. Prostořeky jsem jí na to odvětila, že jestli ji to obtěžuje, ať se odstěhuje do Dubaje. Nicméně s tím stromem nás pobavila.. co tím jako myslela? Že si máme vylézt na strom? Jsme snad opice? Nebo že se máme schovat za strom, aby nás nikdo neviděl? To jí skutečně tolik vadilo vidět, že může být někdo po ránu v dobré náladě? Bylo by jí vážně líp, kdyby měli na veřejnosti všichni nasazený tak zabručený výraz, jako měla ona? Nejvíc mi ale doteď vrtá hlavou, jestli to ta paní dělá jenom na stromech, a kdy se na popudy její a jí podobných občanů, dostane zákaz líbání i do Česka.