Moc věcí si z dětství nepamatuju, ale tohle jo: JAK JSEM SI PŘEDSTAVOVALA JEŽÍŠKA? Nebyla jsem (bohužel nebo bohudík?) vychovávána v katolické rodině, a slovo "Ježíš" jsem slyšela rozhodně o drahnou dobu později, než slovo "Ježíšek". Za to jsem ale znala slovo „ježek“!
Ježíšek byl tedy pro mě po několik let prostě létající ježek, který nosí dárky na svých bodlinkách. Bylo to každý rok stejné vzrůšo - vždycky bezprostředně po štědrovečerní večeři se maminka hrozně nutně potřebovala vyčůrat. Jak tak čůrá, slyšíme nějaký šramot v obýváku u stromečku. To ježeček nakládá dárky! Voláme na maminku, aby Ježíška nevyrušila. Když se maminka vrátí ke stolu, dáme si vánoční ovocný pohár se vzácným ovocem z jižních krajin, které si normálně nemůžeme dovolit, ale mně je to úplně jedno, protože už je mi jasné, že tam ty dárky jsou pod stromečkem naložené a čekají na nás. A protože je tam ticho, znamená to, že ježek už asi odletěl. Já jsem děsně netrpělivá a chci se na to už vrhnout, ale babička – jediná katolička u stolu – nás ještě aspoň donutí zazpívat koledu. Jakmile dohudlajdáme, hurá na to!
To děti v Americe, ty to mají o něco jednodušší. Každé malé dítě ví, odkud zhruba Santa pochází, jakou má káru, kolik má ta kára sobů, že Santa skáče do krbu komínem, a že je potřeba si k tomu krbu nachystat co největší punčochu, do které se vejde co nejvíc dárků. Nevím sice, jak bychom to v našem československém socialistickém paneláku s tím krbem řešili, ale určitě by nebyl problém přilétat přes ústřední topení. Však oni soudruzi z NDR už by to nějak vymysleli.
Popravdě řečeno, trošku jsem těm malým Američanům donedávně záviděla, protože mi připadalo, že obrázek pravého coca-coláckého Santy je o něco hezčí než obrázek mého létajícího ježka... Ale záviděla jsem jim to jen do doby, než jsem zjistila, že SANTA JE MRTEV!
Tohle zjistit, jako dítě, tak mám z toho doživotní trauma:
