Pruda v Brně

Shlédla jsem včera film Nájemník od Romana Polanskiho. Je to o muži, jenž se přistěhuje do bytu po ženě, která spáchala sebevraždu skokem z okna tohoto bytu. Postupem času Polanski v hlavní roli zjišťuje, že ji k osudnému skoku dohnali ostatní nájemníci, kteří začnou svými neoprávněnými požadavky a neopodstatněnými nařčeními tyranizovat i jeho. Pomalu ale jistě ho tak přivádějí k šílenství, které ho žene ke stejnému osudu, který potkal jeho předchůdkyni.

BRUTE! www.bruteprop.co.uk

Bylo mi tolik líto Polanskiho, když jsem viděla, jak se plouží po svém bytě po špičkách a pomalu se bojí si uprdnout, aby ho sousedé opět nenařkli z toho, že dělá kravál... Bylo zoufalé sledovat, jak ho mrzí, že si nemůže přivést domů dívku z obavy, že by skutečně nějaký ten kravál dělat mohli... Běhal mi mráz po zádech pokaždé, když zahlídl, že ho neustále někdo pozoruje z toalety odnaproti... A polilo mě horko, když jsem si vzpomněla, že jsem podobný teror od spolunájemníků zažila na vlastní kůži.

Je to už skoro deset let a odehrálo se to v naší v jihomoravské metropoli, notorické svou nevraživostí ke všemu, co nepochází z jejího brněnského lůna. Pronajala jsem si byt v domě, který za bolševika patřil lampasákům, a ti si ho buď ponechali dodnes, a nebo ho převedli na své potomky s lampasáckou krví. Vetřelci jako já nebyli v domě vítáni. Můj instinkt mi napovídal hned od počátku, že jsem možná měla zůstat ve své garsonce na Vinohradech. Brněnské Vinohrady sice rozhodně nejsou tak luxusní, jako ty pražské, ale každopádně jsem se tam cítila lépe než v téhle podivné čtvrti, postavené v padesátých letech, kde stěny bytů byly tak tenké, že Velký Bratr byl patrný všude kolem. Pokaždé, když jsem šla do práce nebo se vracela domů, cítila jsem, jak se do mě zabořují oči sousedů, které mě vytrvale sledují přes kukátka svých bytů. Za záclonami byly vidět postavy spolunájemníků, kteří z celé té nudy v Brně neměli nic zajímavějšího na práci než sledovat, co se děje okolo. Doufala jsem, že to je jen moje paranoia. Nebyla.

Můj jednopokojový minibyt sousedil s ložnicí třípokojového bytu manželů Nimráčkových, jejichž jméno zkrátka nelze nezmínit, protože je naprosto příznačné. Když manželé Nimráčkovi uléhali okolo 21.30 ke spaní, slyšeli, co si s kým povídám, museli poslouchat film, na který dívám nebo hudbu, kterou poslouchám, a věděli samozřejmě s naprostou určitostí, kdy souložím. To všechno by možná ještě přežili, ovšem to, že ten, s kým souložím, pochází – světe zboř se! – Z PRAHY!!! Tak to už jsem si dovolila trochu moc...

Milý přítel za mnou jezdil tak jednou za 14 dní na víkend starou americkou dodávkou typu Chevrolet s pražskou SPZ, čímž byl dostatečně nápadným a bolestivým trnem v oku místních starousedlíků. Naše jízdy tímto netradičním autem po Brně by vydaly na samostatnou kapitolu. Pokaždé, když někde stála policejní hlídka, měli jsme jistotu, že nás zastaví. Za prvé takové auto asi nikdy předtím v Brně neviděli, a za druhé pražská SPZ je garancí sama o sobě. A nejen, že nás pokaždé zastavili – dali nám taky pokaždé dýchnout, chtěli vidět lékárničku, rezervu, a prolezli auto křížem krážem, aby si pokaždé našli něco, za co nám mohli dát pokutu. Když se v Brně s pražskou SPZ zeptáte na cestu, pošlou vás zaručeně opačným směrem, nejlépe do nejbližší žumpy. Typický příklad brněnské zakomplexovanosti a zářný příklad toho, co se říká – že Praha je nejmenší velkoměsto a Brno je největší vesnice na světě.

Samozřejmě věřím tomu, že i v Brně žijí slušní a milí lidé, ale zpět k manželům Nimráčkovým a k tomu, jak si z nějakého důvodu umanuli, že všechny ty věci (sledování televize, mluvení, poslech hudby a souložení) jim dělám naschvál, a rozhodli se, že se mi ve spolupráci s některými dalšími soudružkami začnou pořádně nimrat do života tak, že mě donutí se odstěhovat, a tu pražskou lúzu že tak vypudí spolu se mnou ze svého klidného a spořádaného domu.

Jejich postupný teror by se dal rozdělit do několika fází:

FÁZE PRVNÍ – ANONYMNÍ VZKAZY

Asi tak po druhém víkendu, kdy mě přítel navštívil, našla jsem ve schránce podivuhodný anonymní vzkaz, který zněl:

„Pani Blanářová,chtěli bychom Vás požádat,zda byste se mohli chovat tišeji ve večerních hodinách, současně i Vaše noční intimní projevy ,neboť vše je slyšet a rozléhá se po celém domě“

Prvně jsem na to zírala, a snažila se to rozebrat po stylistické a inerpunkční stránce, protože tenhle vzkaz musel psát nějaký primitiv. Záhy mi ale došlo, z čeho mě obviňují a strašně jsem se rozčílila. Já, která se tam ploužím po špičkách, abych nikoho nerušila, nemlátím s nádobím, nevysávám a neperu po desáté večer, abych někoho nebudila. Já, která jsem tam neměla nikdy žádný večírek, a kromě přítele ani žádné návštěvy. Já, která si chudinka zasouloží jednou za čtrnáct dní, a ještě se u toho dusí do polštáře, aby to nebylo moc slyšet. Mě budou nařizovat, že mám dát „volume down“? A kdo mě o to vůbec žádá? Anonym jménem Nimráčková nebo snad celý dům dohromady nebo kdo vlastně? Copak tihle lidi nemají koule na to, aby zazvonili a slušně řekli, co jim vadí? Oni musí psát anonymní vzkaz? Bylo mi z toho zle.

Popravdě řečeno jsem do té doby netušila, že s tou slyšitelností v domě je to tak zlé; z ložnice manželů Nimráčkových totiž kupodivu nebylo slyšet nikdy vůbec nic, a nemyslím si, že by to bylo proto, že jsem měla puštěnou televizi...

Psychický teror byl úspěšně zahájen – začala jsem se bát si uprdnout.

FÁZE DRUHÁ – MALÝ A VELKÝ ÚKLID

Netřeba snad ani zdůrazňovat, jak se celý dům vyžíval ve svých malých a velkých úklidech, a jak pokaždé, když byla řada na mně, nezapomněli zkontrolovat, jestli jsem svou povinnost řádně vykonala. Já jsem člověk zodpovědný, takže jsem se vždycky ujistila, abych na úklid nezapomněla. Paní domovnice vždy provedla revizi a pochopitelně stejně jako ty švestky, které nám pokaždé dali pokutu, paní domovnice si pokaždé uměla najít něco, co je ještě potřeba dodělat. S úsměvem na rtech jsem poslušně šla a dodělala to. Věděla jsem, že příště to zas bude něco jiného. Jednou jsem dokonce kvůli velkému úklidu odmítla jet na hory, protože předpověď slibovala v Brně sněžení a součástí velkého úklidu bylo odklízet sníh před domem. Samozřejmě jak na sviňu ten sníh v pondělí ráno napadl. Šťastná, že jsem nikam neodjela a vyhnula se tak zaručeně zlomené končetině paní domácí, vyběhla jsem v šest ráno ven, abych to stihla odklidit než odejdu do práce. Když jsem se v sedm večer vracela, viděla jsem už od šaliny, jak mě paní domácí vyhlíží z okna, aby mi hned vynadala, že přes den tam zase nasněžilo, a že je mou povinností to odklízet pravidelně. To mě teda fakt namíchlo – příště abych si kvůli jejich velkému úklidu snad vzala týden dovolenou nebo co.. Popadla jsem lopatu a šla na to. Sníh se naštěstí neudržel dlouho.

Psychický teror úspěšně pokračoval a mně z těch lidí bylo víc a víc nevolno..

FÁZE TŘETÍ – BOTIČKY

V padesátých letech netušili, že bude mít tolik lidí auto, a tak na parkovací místa moc nemysleli. V místní brněnské čtvrti byl velký problém zaparkovat a často k tomu bylo zapotřebí trochu vynalézavosti. Spousta místních parkovala tam, kde se správně nemá, a místní policisté to tak nějak tolerovali. Ovšem tolerovat to mohli jen do té doby, dokud je někdo z našeho domu nezavolal a neupozornil, že tamto velké imperialistické auto stojí špatně. To jsme pak pravidelně nacházeli nejen botičku, ale taky další anonymní vzkazy, tentokrát za stěračem, typu: „Hňupe!“ nebo „Nauč se parkovat, ty strupe!“ atp.

Psychický nátlak se tak přesunul do fáze útoku na naši peněženku a mise spolunájemníků tak začala směřovat k úspěšnému cíli.

FÁZE ČTVRTÁ – PŘESTUPKOVÁ KOMISE

Právě v době, kdy už jsem měla naplánováno, že se odstěhuju za přítelem do Prahy, a poté, co jsem mezi svým a Nimráčkových bytem nechala na vlastní náklady odhlučnit zeď, aby mi dali pokoj, našla jsem ve schránce ne anonym, ale obálku s modrým pruhem. Byli jsme spolu s přítelem předvoláni k přestupkové komisi „ve věci rušení nočního klidu a narušování občanského soužití schválnostmi v domě“. Kdyby na mě tenkrát nešly mdloby, možná bych taky rovnou vyskočila z okna, jako to udělal Polanski.

Ke komisi jsme se dostavili – já na straně obžalované a Nimráčkovi na straně stěžujících. Nebylo to nic příjemného – šla jsem tam jak na popravu a při mé bezúhonnosti s hrůzou, že mě odsud určitě odvedou s pouty na rukou, nejspíš rovnou na šibenici, nebo mě v lepším případě zavřou někam do polepšovny. Má paranoia už byla v té době tak daleko, že jsem byla přesvědčená, že předsedající té komise bude určitě nějaký bývalý generál, a ještě k tomu bratranec paní Nimráčkové v jedné osobě. No představte si, že po té, co komise vyslechla obě strany, dospěla k závěru, že není co řešit, že jsme zas tolik neprovedli, a v jejich závěrečném rozhodnutí dokonce stálo toto: „V projednávané záležitosti se správnímu orgánu jevila situace tak, že manželé Nimráčkovi ačkoli sami vědí, že dům není dokonale odhlučněn, vyžadovali po Zuzaně Blanářové, aby se chovala v pronajatém bytě takovým způsobem, že svými požadavky již zasahovali do jejích práv.“

No tak to mě podrž! Takže i v Brně jsou milí a slušní lidé, kteří používají vlastní rozum a nejsou to náckové. Měla jsem radost, že se můžu odstěhovat do Prahy s čistým svědomím, a ještě navíc s dobrým pocitem, že celé věci bylo učiněno zadost, a že nejsem vyvrhel společnosti, který patří do polepšovny, ale že chyba byla opravdu tam za tou čerstvě odhlučněnou zdí. Pravděpodobně to celé pramenilo právě z té ložnice, odkud se nikdy neozval ani hlásek...