Ano, jsem jednou z Husákových dcer, a patřím tedy přesně mezi ty třicátníky, o kterých se píše, že by rádi věděli, jak to s tím jejich důchodem bude vypadat, a jestli vůbec nějaký budou mít, a kdy se ho eventuelně dočkají.
Budeme po sedmdesátce takhle juchat?
Jsem poměrně poctivá a zodpovědná bytost, která se spoléhá hlavně sama na sebe, a pomoc státu by brala jedině v krajní nouzi. A nebo v důchodu. Proč taky ne. Na dani z příjmu, na zdravotním a sociálním, a hlavně na spotřební dani už jsem zaplatila slušnou částku peněz, takže očekávám, že až budu jednou v důchodu, stát mi moji štědrost oplatí. Rozhodně nepatřím mezi ty, kterým by činilo radost dávky jakýmkoliv způsobem zneužívat, takže špatný pocit z toho určitě mít nebudu.
Jako slušná holka si na důchod spořím, ale musím se přiznat, že čím výš se posunuje hranice důchodového věku, tím víc přemýšlím o tom, že se na to vykašlu – celý slavný důchod se totiž začíná rozplývat v husté mlze. Do důchodu v sedmdesáti? No tak to sorry, ale vážně nevím, proč bych měla padesát let spořit na něco, čeho se s největší pravděpodobností nedožiju, a jestli ano, tak si naspořených peněz zřejmě nebudu moct užít, protože za těch posledních dvacet let v práci (tedy po překročení padesátky) si sebe představuju jako totálně vyfluslou, vyčerpanou a vystresovanou stařenku, která už se nebude moct dočkat, až si konečně hodí nohy na stůl a po padesátileté dřině bude konečně moct v klidu umřít. Nechci se rouhat, ale tak už to prostě tak nějak cítím, že tu nějak extra dlouho strašit nebudu (ty peníze investované do spotřební daně se holt určitě někde dřív nebo pozdějc – ale spíš dřív – projeví), takže tak nějak tuším, že důchodu se vlastně ani nedožiju.
Ale možná to všechno vidím trochu moc černě – jak jsem se totiž dnes na iDnes dočetla, „lidé s věkem intelektuálně zrají, takže z duševního hlediska není problém pracovat ani po sedmdesátce“ – říká gerontoložka Iva Holmerová. No oni si z nás dělají snad srandu! Že lidé s věkem intelektuálně zrají, tomu bych i věřila, ale nezapomněla nám snad paní gerontoložka říct, že existuje nějaká hranice, kde se to láme? Chce nám snad paní gerontoložka namluvit, že devadesátiletý člověk je intelektuálně zralejší, a tedy práceschopnější, nežli sedmdesátiletý člověk?
Nejsem žádný ekonom a z matematických operací mi obyčejně naskakují vyrážky, takže jsem se nikdy ani moc nesnažila spočítat si nebo zjistit, kolik z té mojí ušmudlané pětistovky každý měsíc budu v tom eventuálním důchodu mít. Když jsem se dnes dočetla, že bychom měli spořit od první výplaty minimálně dva tisíce korun měsíčně, abychom si pak v důchodu přilepšili 4000,- Kč, udělalo se mi lehce šoufle. Tak zaprvé – čtyři tisíce korun za čtyřicet let (až mi bude sedmdesát) bude jak když si uprdnu, za druhé – jestli se té sedmdesátky skutečně dožiju, pochybuju, že si ty čtyři tisíce měsíčně budu čerpat dalších dvacet let – ha ha.
Takže, drahá penzijní připojišťovno, bylo mi s tebou dobře, ale obávám se, že ti brzy budu muset dát sbohem. Pro peníze, které jsem ti dosud věnovala, určitě najdu uplatnění tady a teď, dokud ještě žiju.
Tvoje,
Zuzana
