Tak to bylo tak: Někdy na začátku dubna jsem zjistila, že mi letos vychází narozeniny na Velikonoční pondělí. Krátce na to začalo být krásné počasí a my jsme s Mužem usoudili, že by bylo fajn jet někam na výlet. Přišlo mi tedy jako skvělý nápad nechat Muže napadnout, že když ten výlet celý zaplatí, pojmu to jako narozeninový dárek a nebudu už nic víc žádat. Poprosil mě jenom, jestli bych mohla zařídit veškerou logistiku, s čímž jsem neměla problém, jelikož to je výhodné pro obě strany. Lokalitou č. 1 se stal bez váhání Český Krumlov, ještě jsme tam spolu nebyli.
zorger.com
Asi tři dny na to mi přišla e-mailem denní nabídka slevomatu.cz. Jen tak čirou náhodou ta nabídka byla přesně jako nám šitá na míru a navíc se zdála být setsakramentsky výhodná:
- ubytování pro dva se snídaní na dvě noci v luxusním hotelu (možná nejdražším v Krumlově)
- tříchodová večeře pro dva v luxusní hotelové restauraci (hlavní chod se tam pohyboval od 700,- do 1000,- korun)
- hodinová masáž pro dva
- večerní historická prohlídka Českým Krumlovem, s průvodcem
- plus dalších plno slev na různé atrakce a podniky v Krumlově
Cena za voucher u Slevomatu: 3999,- Kč (původní cena 9200,- Kč).
Nebylo co řešit – Mužova platební karta se zachvěla a chvilku na to byl voucher v kapse. Slevomat.cz splnil, co slíbil a nelze mu nic vytknout. Vyrazili jsme na velikonočně-narozeninový romantický víkend.
Po příjezdu do Krumlova jsme se ihned ubytovali v našem hotýlku. Po předložení voucheru nám slečna recepční ochotně zabukovala stůl na tu tříchodovou večeři, nezapomněla ani na masáže a na historickou prohlídku, a podala nám klíčky od malinkatého pokojíčku s malinkatým okýnkem a koupelničkou, ve které se k sobě tiskly umyvadýlko, záchůdek i vanička.. jako pro hobity. Nevím, jestli na nás šetřili nebo je to jejich standard, ale žádné malé šampónky a kondicionérky tam nebyly, toaletní papír byl tenký jako cukrová vata a do trezůrku by se vešel tak akorát mobilní telefon. Nejsme ale přece žádní potížisti, a tak jsme nic neříkali, jen jsme se tomu zasmáli.
Poté, co jsme odzkoušeli stabilitu postýlek, vyrazili jsme ihned na naučně-poznávací stezku ve tvaru bar-zámek-bar. Po tomto aktivně stráveném dni jsme příjemně unavení dorazili zpět na hotel, dali si spršku, vyměnili pohodlný oděv za elegantní a vyrazili na naši tříchodovou večeři, která se v tu chvilku přišla náramně vhod.
Když jsme vstoupili do hotelové, rádoby luxusní restaurace, číšník se prvně divil, že máme rezervaci, ale náhodou (snad naneštěstí) se mu uvolnil stůl, takže nás teda usadil. V restauraci bylo šest stolů a dva neschopní číšníci. Když zjistili, že jsme „taky ti na ten voucher“, předhodili nám menu, vytištěné na papíře, jak někde v kantýně, a ne ve čtyřhvězdičkovém hotelu. V Angličtině to neměli, takže Muž si moc nepočetl. No nevadí, má mě, že jo (číšníci anglicky nemluvili, nebo nechtěli). Měli jsme na výběr ze tří předkrmů, tří hlavních jídel a tří dezertů.
Zasekli jsme se hned na dezertech. Teda nevím, jestli jsem moc vybíravá, ale z nabídky předkrmů: kulajda, carpaccio z červené řepy a paštika „už-nevím-z-čeho“, jsem si fakt nemohla vybrat. A nejenom já, ale ani Muž, kterému jsem to navíc měla problém přeložit, protože řepu nesnáším, takže nevím, jak se řekne, kulajda ani nevím, jak chutná a paštiku vím, že jíst nebude, ať už je z čehokoliv. Ptám se teda mladého číšníka, zda by bylo možné objednat si nějaký jiný předkrm, à la carte. Mladý se šel poradit se starším, který nad tím kroutil hlavou a byl to samozřejmě hrozný problém. Podařilo se mi ho ukecat jen pod podmínkou, že buď si dáme jen jeden předkrm à la carte namísto dvou, na které máme nárok, nebo si to pěkně zaplatíme. Taky jsem ho musela ujistit, že hlavní jídlo už si vyberem z toho cáru papíru. No, moc vstřícné gesto to od něj nebylo, ale budiž, měli na to nárok.
Objednali jsme si tedy naše oblíbené mušle sv. Jakuba jako předkrm a jako hlavní chod nějakou rybu (myslím, že se to jmenovalo „candát lososovitý“) pro mě, a pro Muže kuřecí špalíčky. Zároveň jsme objednali lahev vody a lahev Pinot Gris za necelých 600,- Kč (to už na voucheru nebylo).
Dorazila pouze voda a asi za dvacet minut předkrm. Ptám se mladého: „můžeme prosím dostat to víno?“ a on na to: „Víno chcete?!“ a mazal znova pro vinný lístek. Tak ho zastavuju a povídám: „Ne ne, moment, my už jsme si víno objednávali?“ „A co jste si jako objednávali?“ ptá se mladý, vcelku hrubě. „Pinot Gris, máte to v tom notýsku“ - v tu chvilku si vzpomněl, obrátil oči v sloup a beze slova odešel pro lahev. Skoro jsem měla pocit, že idiot jsem tam já... Nechtěla jsem ale kazit naši romantickou atmosféru, a tak nějakou jedovatou poznámku na adresu výučního listu číšníka jsem spolkla spolu s mušlema a doufala jsem, že hlavní chod všechno spraví.
Nespravil.
S hlavním chodem přišla teprve ta pravá zábava. Moje dva plátky ryby byly si tak 10 cm dlouhé, 3,5 cm široké, ale hlavně 0,3 cm vysoké. Kdybych měla zavázané oči, vůbec bych nepoznala, že to je ryba, byla to vodová, rozbředlá hmota bez chuti. Kdybych to seškrábla lžičkou, mám z toho tak dvě plná sousta. Mužovy kuřecí špalíčky byly tři jakési ubohé stehenní pahýlky s trochou suchého a uvnitř syrového masa, které nešlo ani ukousnout, ani spolknout. Vypadalo to, jako by to někdo uvařil ve vodě, nechal pár hodin někde stát, a pak to na pár minut hodil do mikrovlnky.
Trošku jsme se v tom ponimrali, já to teda skoro snědla, protože tam bylo jedno velké nic, ale Muž to vyloženě jenom rozvrtal ve snaze najít kousek čerstvého masa. Když jsme odložili příbory a mladý přišel s otázkou, zda bylo všechno v pořádku, myslela jsem prvně, že to je výsměch, ale opět jsem se ovládla a s klidem mu odpověděla, že to v pořádku nebylo, a popsala jsem mu, co si o tom jejich výtvoru myslím. Mladý sebral talíře, otočil se na podpatku a opět – beze slova – odešel. Chvilku jsme na sebe s Mužem zírali a čekali, co se bude dít.
Nedělo se nic.
Mladý přišel asi za deset minut a zeptal se nás, jestli si dáme dezert. „Nééé!!“ zařvala jsem v duchu, ale navenek jsem se opět dokázala projevit klidně: „dezert si nedáme, ale musím říct, že vaše reakce, respektive TOTÁLNÍ NEREAKCE na naši stížnost, mě poněkud zaskočila.“„Já jsem to ale říkal číšníkovi a ten říkal, že to bylo v pořádku“, dozvěděla jsem se. Zůstala jsem jen lapat po dechu, ale vtom už starý vycítil, že asi zase otravujem a přišel mladého vysvobodit. Zopakovala jsem mu tedy, jak na nás zapůsobilo jejich jídlo a chování jejich personálu. Na „vysvětlenou“ se mi dostalo odpovědi, že tam "už dnes prodali dvacet takových porcí a nikdo si nestěžoval“. No to je mi tedy argument – takže když si nestěžoval nikdo, tak já nemůžu taky. Nehledě na to, že ty porce měli zřejmě navařeny od včerejška.
Nechtěla jsem to jen tak vzdát a povídám, že jídlo, které se nedá jíst, je jedna věc, ale to, že se to přejde naprosto bez omluvy, je nepřijatelné. „Tak já se vám teda omlouvám teď“- dorazil mě. Úplně jsem z jeho hlasu cítila upřímnou lítost nad tím, že kvůli jejich arogantnímu a neprofesionálnímu chování se asi budeme muset jít najíst jinam, ale vzhledem k tomu, že je skoro deset hodin, nevím, jestli nám ještě někde uvaří.
Stačila jsem mu ještě říct, že to, že jsme tam na voucher, ještě neznamená, že se k nám nebudou chovat jako ke svým hostům, a že jestli účelem těchto voucherů má být pozitivní reklama, tak se jim to vymklo z ruky. Pan vrchní to ukončil slovy, že „už by to dál nerozebíral“ a odešel. Zaplatili jsme tedy nedopité Pinot Gris a vodu a šli se poohlídnout po nějaké restauraci, kde třeba už přišli na to, že spokojený zákazník je základ úspěšného podnikání.
Nedalo nám to ale, a než jsme opustili hotel, zastavili jsme se ještě na recepci a nechali si zavolat manažera, abychom se s ním podělili o náš „romantický“ zážitek. Snad jsme někde ve skrytu duše doufali, že se nám dostane nějaké satisfakce, a že třeba někdo uzná pochybení hotelového personálu. Místo toho jsme se dozvěděli, že manažer už o tom s číšníky mluvil, a že fakt nechápe, co po něm chceme. Řekli jsme mu, že od nich nečekáme nic, že mu pouze podáváme zpětnou vazbu, která - jak jsme se mylně domnívali - by ho mohla zajímat. Úplně jsem slyšela tu ránu, když manažerovi spadl kámen ze srdce nad tím, že nežádáme žádnou kompenzaci, a že jsou nám ukradení ještě víc než my jim.
Přestože romantický víkend nám tenhle nadutý menežment nezkazil, musím přiznat, že jistá hořkost ve mně zůstala. Hořkost nad tím, jak je možné, že podobné případy se u nás pořád dějí. Že se ještě stále najdou podniky, ve kterých nevymizel bolševický duch, a že se stále ještě najdou v našich službách lidé, kterým nedochází, kolik škody mohou natropit tím, když od nich odchází takhle naštvaný a hladový zákazník, a že by jim ta kompenzace za to možná nakonec stála.
Bylo mi z nich tak špatně, že jsem skoro přestala mít hlad.
Věřte nebo ne, satisfakce se nám ten večer nakonec přece jen dostalo. Ovšem ne v našem „luxusním“ hotelu (který jsem se rozhodla nejmenovat jenom proto, že su dobrák od kosti), nýbrž hned v nedaleké restauraci, kam jsme si šli poté spravit žaludek i náladu. Jak tak pojídám svoje těstoviny, u vedlejšího stolu seděla rodinka rakouských turistů s malou holčičkou, pro kterou dědeček objednal pannacottu. Číšník na to zapomněl. Stane se. Když se ale dědeček po nějaké době připomněl, číšník byl v minutě zpátky i s dezertem a se slovy: „Moc se omlouvám, tohle je na účet podniku“.
A tak nějak by to mělo vypadat, úplně jsem se zaradovala, že na tom u nás přecejen nejsme tak špatně. Velká pochvala Papa's Living Restaurantu! Třeba se jejich ideály jednou dostanou i do „lepších“ krumlovských podniků.
Po zveřejnění tohoto článku jsem byla kontaktována předsedou představenstva společnosti, která vlastní zmiňovaný hotel. Vyjádřil lítost nad tím, co se stalo a pozval nás na osobní setkání, na kterém se chtěl omluvit. Pozvání jsme přijali, setkání bylo příjemné a večeře v restauraci Il Giardino vynikající.
