...říkala jsem si až doteď... Sama sice aprílovým žertíkům neholduju (dávám totiž přednost kanadským žertíkům v průběhu celého roku), nicméně, v mém okolí se každý rok najde pár zakrslých puberťáků, kteří si aprílovou příležitost nechtějí nechat ujít, a protože jsem člověk neskutečně důvěřivý, a právě proto, že na výročí, svátky, významné dny ap. sama moc nehraju a tato data mi unikají, často svým kolegům, přátelům a členům rodiny naletím.
Letos jsem si datum pamatovala – asi proto, že se cosi kulo dopředu v interní debatě blogerů.. Do jejich hry jsem se sice nezapojila, ale od samého rána jsem s vědomím, že je dnes Apríl byla ostražitá, bdělá a připravená odolat jakýmkoliv pokusům o to, mě zase nachytat. Proto mě ani v nejmenším nerozhodila u ranní kávy kamarádka, která oznámila na Facebooku, že je v jedenáctém týdnu těhotenství a zítra jde na ultrazvuk. Pcha! „Trojčata, co?“, odpálila jsem jí natvrdo. Nesežrala jsem to ani další kamarádce, která roztroubila, že odjíždí na pár měsíců meditovat do Indie. A na zprávu o tom, jak našli na Hodonínsku obrovské naleziště ropy (největší na světě za posledních 50 let) jsem zareagovala tak, že jsem jim poslala fotku J.R. Ewinga s tím, že tohle je ředitel Moravských Naftových Dolů a kamarád mého taťky, který v MND pracoval, kdyby to náhodou nevěděli.
V práci byl docela fofr a moje soustředění se s blížícím se polednem začalo zaměřovat na úplně jiné věci než aprílovské fórky. Když jsem si pak v poledne odskočila na kávičku, abych se odreagovala a rozzuřila nad četbou MF Dnes, už jsem dávno zapomněla, co je za datum. Šéf tu má dnes na návštěvě svůj protějšek z naší maďarské kanceláře a já mám na starosti agendu a logistiku jeho pobytu. Na kávičku tedy dnes není moc času a spěchám radši rychle zpátky do kanceláře. Zároveň se mnou se přiřítil ze své schůzky i můj šéf, v očích hrůzu, a povídá: „Ty, Zuzano, tomu Gaborovi se udělalo nějak šoufle, běž se tam prosím tě dolů na něj podívat, jestli něco nepotřebuje. Já mám strach, aby nezkolaboval nebo tak něco.“
„Ano, šéfe!“ obrátím se na podpatku a běžím zpátky k výtahům, v duchu přemýšlím, jestli ještě pořád funguje linka 155 nebo jestli už se musí používat jenom ta nová, která v tu chvíli nevím, jestli je 112 nebo 122? No nic, snad to nebude potřeba, říkám si, ale zároveň si pro jistotu snažím vybavit aspoň něco z nedávno navštíveného kurzu první pomoci pro případ, že budu muset poskytnout masáž srdce a říkám si, že je dobře, že si už Gábor oholil ten knírek, protože kdybych mu musela dávat umělé dýchání přes knírek, pěkně by to šimralo, a kdoví, jestli by tam neměl zbytky od snídaně. Taky přemýšlím, jestli se u nás ve firmě nachází defibrilátor, který jsem sice zatím nikdy nepoužila, ale prej tam bývá návod a zvládne to každé malé dítě. Ha, to bych ráda viděla.
Mezi tím už stojím před dveřmi zasedací místnosti, ve které sedí nebo leží Gabor, ani nepřemýšlím, že bych měla zaklepat, rozrazila jsem dveře se slovy: „Jste v pořádku, nepotřebujete nějak pomoct?“ Gabor málem dostal infarkt z toho, jak jsem tam vtrhla, ale jinak vypadal naprosto v v klidu a v pohodě „Ano, mohla byste mi udělat kopii těchle dokumentů?“, využil Gabor okamžitě situace. V tu chvíli mi všechno došlo, a do mdlob jsem pro změnu málem upadla já.
Teď jenom přemýšlím, jak to šéfovi vrátit. Máte-li nějaké nápady, dejte vědět. Odměnu nečekejte, ale s radostí je použiju a dám vědět, jak to dopadlo.
