800 123 456 Jednička pro češtinu, trojka pro ostatní dotazy, nula pro přepojení na operátora, a teď už jen čekat..O2 automat: „Za okamžik budete přepojeni na operátora“.Já v duchu: „No to bych chtěla vidět.. Sem s ním..“Za okamžik: „Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ Ozývá se příjemný ženský hlas..Já nahlas: „Dobrý den! No já zírám, jak jsem se na vás rychle dostala! Byla jsem připravená na nejhorší, uvařila si kávu, rozbalila si tabulku čokolády – to je prý dobré na nervy – pohodlně se usadila a vzala si noviny, že si je přečtu.. To jste mě tedy mile překvapili!“Paní O2: „No vidíte, tak to je dobře, ne?“Já na to: „No to je skvělé!“Paní O2: „Tak jak vám mohu pomoci?“
Vysvětluju svůj problém, který tkví v tom, že náš internet je tak pomalý, že než se načte stránka, stihnu si k Vietnamcům skočit pro lahev vína, a než se načte další, mám tu lahev skoro vypitou.
Paní O2 vypadá, že rozumí nejen mému problému, ale rozumí celé problematice i po technické stránce. „To je skvělé, protože já jsem na tyhle věci tele,“ říkám. Dostávám od O2paní instrukce, kde si mám změřit rychlost internetu – mám prý napsat nějaké www.cosi.cz do prohlížeče (pro jistotu mi paní říká, kde najdu prohlížeč, ale zase tak blbá nejsem..). Jen je to v tu chvilku trochu oříšek, protože můj bezdrátový internet má zrovna blbou náladu a vyžaduje zase kabel, proto vlastně volám, stává se to totiž hrozně často.
Paní O2 mě mezitím přesvědčuje, že bydlíme kousek od ústředny, a se signálem nemůže být žádný problém. Snažím se vysvětlit, že problém to fakt je, protože nejenže mi věčně přestane fungovat wifina, takže musím vést kabel přes celý pokoj, a pak se o ten kabel pokaždé málem přizabiju, když vstanu ze sedačky.. Ale navíc se nám furt vypíná modem, a když ho jdu restartovat a lezu přitom přítelovi pod nohama, on pak vždycky odláká moji pozornost jinam, a já pak zapomenu, co jsem pod tím stolem vlastně hledala.
Paní už mi konečně věří, že vážně potřebuju pomoct, kecáme už deset minut, a konečně společně nalézáme správné ženské řešení!
„Takže jestli máte tužku a papír, tak já bych vám teď nadiktovala číslo na techniky, tam si zavoláte a oni vám s tím pomůžou.“
„Tak jo,“ hledám tužku a papír. Paní diktuje, já si píšu.
„Mám to!“
„Dobře, ale jestli vám můžu poradit, tak teď tam zrovna nevolejte. Je tam totiž momentálně 56 lidí, kteří čekají ve frontě před vámi, to byste čekala dlouho.“
„Aha, tak to jsem moc ráda, že jste mi to řekla. Děkuju a nashledanou.“
„Nashledanou. A nezavěšujte prosím, abyste si mohla zodpovědět dotazník spokojeného zákazníka.“
To měl být pokus o vtip?
Jelikož se spokojeným zákazníkem zrovna necítím, okamžitě pokládám telefon. Moje počáteční zajásání nad tím, jak rychle jsem se tentokrát dostala na řadu, bylo lehce předčasné a naivní..
„Ale buď optimistka, Zuzano! – taky jsi mohla klidně dopadnout tak, že bys půl hodiny čekala ve frontě, aby ses nakonec dozvěděla, že si máš zavolat někam, kde budeš čekat další půl hodiny. No ne?“
Mé radostnější "já" vždycky ví, jak mě uklidnit. Ještě že se vždycky ozve..
