Zaujala mě na i-netu jistá studie, která tvrdí, že pravidelné vykonávání domácích prací prý pomáhá proti rakovině prsu mnohem účinnněji než příležitostný sport, zaměstnání, či jiné volno-časové aktivity. Do těchto tří kategorií totiž zmiňovaná studie rozdělila sledovaný vzorek žen, a ty, které trávily vařením, uklízením – zkrátka šukáním po bytě, jak to nazývala Božena Němcová v Babičce (ukázka níže) – zhruba 16 hodin týdně, z toho vyšly daleko nejlépe.
I-net
Aspekty jako zaměstnání nebo rekreační sport nevykazovaly prý v souvislosti s výskytem rakoviny prsu žádné zvláštnosti, zato u hospodyněk byl tento výskyt až o třicet procent nižší. Že má pohyb blahodárný účinek na ženská prsa, bylo prý jasné dávno. Překvapením ovšem bylo, že pravidelné vykonávání domácích prací má o tolik blahodárnější vliv než třeba občasný sport. Tajemství prý tkví právě v oné pravidelnosti pohybu, víc než v jeho podobě.
Zamyslela jsem se samozřejmě okamžitě nad poměrem času stráveného prací/sportem/uklízením ve svém životě.
Moje práce v kanceláři a celkově zhruba 10 hodin denně strávených u počítače asi na rakovinu prsu moc velký vliv nemají, a když už, tak negativní, protože u toho hýbu jenom očima a prstama (prsTama!).
Touha ke sportu mě opustila po četných drobných zraněních zhruba před deseti lety. Od té doby, co mi vyskakuje pravé koleno a k tomu obě dvě ramena, ve mně vyvolává už i pohled na slalomujícího lyžaře nebo smečující volejbalisty nepříjemné pocity v okolí kloubů, ale hlavně žaludku. Vzpomenu si totiž pokaždé, jak válím sudy po Černé hoře v Krkonoších s jednou lyží na noze. To jsem měla za to, že jsem se snažila na sjezdovce vypadat jako Marilyn Monroe, a když jsem spadla, vlastně jsem se jenom tak elegantně sesunula na svah, místo abych jela rychle a hodila pořádný držkopád tak, aby mi vypnuly obě lyže. Pamatuju si ten zvuk křupkajících chrupavek příliš živě na to, abych si chtěla ještě někdy obout lyžáky. Byla jsem tenkrát ráda, že se mi podařilo ty lyžáky sundat, když jsem se konečně doválela. Prsty pravé nohy totiž směřovaly někam za záda. V nemocnici se pak na mě přišla podívat partička pohledných mediků a pan primář jim s nadšením ukazoval, jak vypadá ukázkový případ utrženého křížového vazu, postranního vazu a menisku najednou. Jeden po druhém měli dovoleno si s tím zkusit lehce zacvičit, aby cítili, jak to plandá. Měli jistotu, že je tím nebohým pahýlkem nekopnu, takže se mě ani nemuseli bát. Naštěstí byli jenom tři..
Přestože jsem bývávala kdysi aktivní sportovec (a možná právě proto), na sport jsem definitivně zanevřela. Heslo „sportem k trvalé invaliditě“ totiž začalo nabývat v mé osobě čím dál zřetelnějších obrysů. Na vyskakující ramena jsem si tak nějak zvykla - pokud je poblíž nějaká zeď, tak s sebou stačí o ní hodit, a rameno většinou naskočí zpátky. Nepříjemné bylo, když mi jednou vyskočilo při plavbě v moři nárazem na vlnu; tam žádná zeď nebyla a na dno jsem nedosáhla. Usoudila jsem tehdy, že pro mě bude bezpečnější klidná voda bez vln, ale když mi pak jednou vyskočilo rameno i přitom, co mě přítel tahal za ruku ven z bazénu, zjistila jsem, že jsem odsouzená k plážovému lůžku, ze kterého si můžu dopřávat pohledu na plavčíky. A podobně se to má i s ostatními sporty.
Takže sportem se před rakovinou prsu asi taky nezachráním. Zbývají už tedy jen ty domácí práce neboli ono "šukání po bytě podle Babičky". No, pravda je taková, že rozená hospodyňka určitě nejsem. Máme sice doma vzorný pořádek, ale není to díky mému smyslu pro perfektní čistotu a řád, ale proto, mám Muže, který pracuje doma, a který bere uklízení jako příjemné odreagování od práce u PC, a tak když mu začnou tuhnout záda, popadne mop a vytře podlahu v celém bytě, pověsí prádlo nebo třeba vyžehlí (to ho baví nejvíc). Jsme jenom dva, takže jak sám říká "to prý nic není", a že prý to má jako takovou terapii, rozcvičku na prokrvení mozku. Takže když přijdu večer domů, je u nás konstantně čisto. Doteď jsem se ničemu nebránila a myslela si, že mám velké štěstí. Ale..
Teď se mi podařilo jeho taktiku prokouknout! Dělá to jen proto, aby měl hezčí prsa než já! Tak takhle by to teda dál nešlo. Až dnes přijdu z práce, vážně si s ním u večeře pohovořím a požádám ho, aby mi část toho gruntování přenechal. Nemůže přece slíznout všechnu smetánku, to by nebylo fér.
Odteď budeme pěkně šukat po bytě společně..
Úryvek o šukání z Babičky od Boženy Němcové (pravděpodobně jediné, co si pamatuju z povinné školní četby):
"Když babička nemusela, to do pokoje nešla. Když neměla ani venku, ani v domácnosti co šukat, seděla nejraději ve své sedničce, která byla hned u kuchyně a čeledníku".
