Cestou na výstavu Decadence Now! jsem na sobě pozorovala lehké chvění. Nevěděla jsem moc, do čeho vlastně jdu, protože jsem se schválně rozhodla, že nebudu číst předem žádné recenze ani brouzdat internetem, abych zjistila, co mě za onou „hranicí krajnosti“ (což je podtitul výstavy) přesně čeká. Chtěla jsem, aby to tam na mě vybaflo v celé své syrové „kráse“.
Nejznámější současná americká fotografka Cindy Sherman vytváří konceptuální autoportréty, v nichž od konce 80. let nahrazuje sama sebe anatomickými figurínami. Zkoumá jimi hranice reálného a umělého světa.iDnes
Ve frontě na vstupenky jsem pozorovala výrazy odcházejících kulturních nadšenců, kteří to už měli za sebou. V těch tvářích bylo možné číst jistou potutelnost a poťouchlost. Přemítala jsem, co všechno se skrývá pod pojmem „dekadentní“ - určitě tam bude něco šokujícího, něco nechutného a něco morbidního. Šokující věci mi nevadí – sama ráda občas šokuju okolí, i když dneska už se dost krotím. S tím nechutným a morbidním je to se mnou horší. Není to tak dávno, co jsem se málem pozvracela u explicitních scén filmu Valhalla Rising. Doufám, že tam budou mít nějaké pytlíčky na zvracení jako v letadle, pomyslela jsem si.
Uklidňovala jsem se faktem, že vizuální záběry mi zase tolik nevadí. Co mě dokáže zneklidnit mnohem víc je, když je to doplněno nějakým zvukem nebo smradem, nedejbože když na to musím sahat. A do takových rozměrů se Rudolfinum určitě pouštět nebude, utěšovala jsem se zrovna v okamžiku, kdy jsem se přistihla zírat na plakát před vstupními dveřmi, který říkal něco v tom smyslu, že Galerie Rudolfinum neodpovídá za případnou psychickou újmu, způsobenou návštěvou výstavy, a citlivým osobám doporučuje návštěvu výstavy zvážit. Nejsem přece žádná cíťa a koupila jsem si lístek za 200,- Kč pro sebe i pro Muže (to abych se o něj mohla opírat v případě, že by na mě šly ty mdloby).
Že je moje vzrušení z tajemné dávky dekadence zbytečně přehnané, se ukázalo hned po vstupu do prvního sálu s názvem „Bolest“. Autoportréty piercingy propíchaných dekadentních umělců byly určitě mému oku lahodnější než příležitostné pohledy na piercingy propíchané dekadentní spolucestující v pražském metru. Pohled na injekční stříkačky zažívám na Karlově náměstí pravidelně. To mě nepobouřilo, první sál jsem prožila bez úhony a přistihla jsem se, že se vlastně těším na další.
Ten měl totiž název „Sex“. To já ráda. Tuto sekci jsem si celkem užila, ale trochu mi vadila přehnaná míra „gay sexu“. Homosexualita mohla být šokující tak před padesáti lety.. ale dneska? Řekla bych, že ten, kdo je pohledem na homosexuály v dnešní době šokován, šokuje víc než samotní homosexuálové. Rentgenové snímky sexuálních scén (Wim Delvoy) mi připadaly mnohem méně dekadentní než porno, které je dnes k mání na internetu. Zato ale byly hodně zajímavé. Sérii „bondážních“ snímků Japonce Nobuyoshi Arakiho bych určitě taky přičetla vysoké známky za umělecký dojem.
Posouvala jsem se pomalu do třetí části "Pop" a přemýšlela jsem o tom, co v dnešní době vlastně může ještě šokovat. Sekce „Pop“ mě kupodivu bavila ještě víc než "Sex". Já jsem prostě taková lidová. Dominantní pro mě jednoznačně bylo dílo Gilberta & George, které mě svou dynamičností doslova posadilo na zadek (naštěstí jen obrazně). Na snímky Erwina Olafa z cyklu Královská krev jsem taky zírala drahnou dobu a předložka v podobě Adolfa Hitlera, stáhnutého z kůže, mě zase pobavila – stejně jako Pornokrálovna a Pornopapež.
Tahle sekce za ty dvě stovky rozhodně stála a ani mi nevadilo, že posledním dvěma sekcím - „Šílenství“ a „Smrti“ - jsem už nevěnovala tolik pozornosti, asi abych si nenechala zajít chuť. Věřím ale, že jsou tací, kteří si tento depresivní závěr „vychutnali“ víc. Třeba se tam ještě vrátím a dotáhnu to pořádně do konce.
Můj Muž to shodnotil stručně: „To bylo asi tak šokující, jako jeptiška v podvazcích“. Ano, dekadence v Rudolfinu je poměrně decentní, ale každopádně hodná vidění, už jen proto, že jsou zde umístěny exponáty, které jsou v našich zeměpisných šířkách poměrně vzácné, a které určitě dokážou zapůsobit i na takové umělecké ignoranty, jako jsem já.
