České tradice pohledem Angličana

V mém okolí se pohybuje docela hodně Angličanů, žijících v Praze a je pravda, že některé naše tradice považují za naprosto kuriózní a pitoreskní. Tak například předvánoční rybí jatka na každém rohu, potoky krve, stékajících spolu se sněhovou břečkou po chodnících do kanálů – to by v Anglii nepovolili ani hygienici, ani ochránci zvířat. Nevěřícně tak každé Vánoce kroutí hlavou, pořizují fotky a posílají svým příbuzným, ale vlastně se jim to líbí. Na druhou stranu ale všichni cizinci, které znám, ohrnují nad kaprem nos. Nechápou, jak takovou rybu můžeme jíst. Jeden můj známý se nechal slyšet, že to chutná jako „bahno s kostma“. Nevysvětlíte jim, že kapr může chutnat výborně, když se správně připraví. No, já se jim vlastně ani tak nedivím - já mám kapra ráda, ale je pravda, že když si můžu vybrat, taky dám přednost steaku z lososa nebo tuňáka.

Neberte mě špatně – všichni ti moji známí Angličané to tady mají moc rádi a neříkají, že se jim naše zvyky nelíbí. Jen nad některými pobaveně kroutí hlavou. Když jsem příteli vyprávěla, jak u nás vypadal Štědrý den, když jsem byla malá, shrnul to nakonec nevěřícně asi takto: „Takže tvoji rodiče tě nechali celý den hladovět, nakecali ti, že když vydržíš nejíst, uvidíš večer na zdi zlaté prasátko, aby tě nakonec večer nakrmili tou nejhůř chutnající rybou na světě. Navíc je to ta samá ryba, která u vás doteď plavala dva dny ve vaně a dostala jméno. Chápu to dobře?“ Těžko se mi to pak dařilo napravit a vysvětlit, že to nebylo jak z hororu, a že mám Vánoce moc ráda.

Mnohem příznivěji, ovšem stejně nevěřícně, se dívá přítel na naše velikonoční zvyky. Když jsme vloni byli spolu u maminky na jižní Moravě, zamiloval se do naší země zase o něco víc. To když sotva ráno vstal, oblékl se a sešel po schodech dolů do kuchyně, a tam už nachystaná maminka na něj vystrčila zadek a začala se natřásat a naznačovat, že ji má jako vyšlahat. Naprosto rozpačitý přítel neměl zrovna žádnou pomlázku po ruce, tak mu maminka strčila do ruky vařečku a začala se pleskat do své zadnice, za kterou by se nemusela stydět žádná správná moravská děvčica, aby pochopil, že jí má trošku naplácat. Byl z toho celý vedle, protože něco takového by v jeho rodné zemi bylo okamžitě klasifikováno jako domácí násilí, ale když viděl, maminka je vytrvalá a myslí to vážně, šel a poplácal. Všichni mu zatleskali a poslali ho na mě. Já jsem se snažila bránit trochu víc, ale pak jsem se taky vzdala. Koneckonců, pleskání po zadku provozujeme v naší domácnosti docela často, a vždycky je to legrace. Tentokrát za to ale přítel - celý vzrušený - dostal ještě naoplátku vajíčka, chlebíčky a slivovici: „I love Czech Republic!“ Zvolal, jak zvolává často, když zažije něco, co by se mu v Anglii zažít nepodařilo.

Zkrátka, má to tady moc rád :)