Pár argumentů k současnému dění I

Migrační krize je propíraným tématem již několik měsíců a za tu dobu jsem se v diskuzi utkal se spoustou pseudohumanistů a všiml jsem si velmi podobné argumentace. Na tom není nic neobvyklého. Všechny ovce bečí stejně. Zarážející na tom je jiná věc. Ve většině případů mají pravdu a jejich argumenty, jako takové pravdivé jsou. Problémem je, že se jedná o pravdu polovičatou a často je její interpretace velmi překroucená. Tedy v tomto textu nečekejte nějakou souvislou myšlenku, ale rozebrání jednotlivých argumentů, kdy se pokusím doplnit pomyslné Ale. Některé věci již možná zazněly v mých předešlých textech, ale opakování je matka moudrosti.

1) Migrace je přirozený jev.

Ano, s tím plně souhlasím. Migrace je jev zcela přirozený, v minulosti k ní vždy docházelo a bude k ní docházet i v budoucnosti. Lidstvo vzniklo v oblasti střední Afriky a odtud migrovalo v několika migračních vlnách do celého světa. Na přelomu třetího a druhého tisíciletí před naším letopočtem začala migrace Indo-Evropských národů. Přišli Peršané do oblasti Blízkého východu, Chetité do Malé Asie, Achájové do Řecka. Tato expanze pokračovala zhruba dalších tisíc let a vyvrcholila příchodem Mořských národů do oblasti Středozemního moře. Kolem roku 400 našeho letopočtu začíná v Evropě expanze Keltů, následována expanzí Germánů. Z východu pronikají nomádské národy do oblasti Černomořských stepí. Začíná to Kimerijci, následovali Skythové, po nich Sarmati a nakonec Hunové, kteří svojí expanzí podnítili migraci Slovanských národů, kteří zase expandovali v několika vlnách do střední, jižní a východní Evropy. Po nich to byli zase Ugrofinové. Na konci patnáctého století pak začala migrace Evropanů do nově objevných zemí, či osidlování Sibiře ze strany Rusů. A to je jen pohled na oblast Evropy, podobně na tom byli i jinde, například Mongolové a jejich expanze do Číny, či střídání Jihoamerických civilizací. V sedmém století začala expanze Arabů, kteří se dostali přes severní Afriku až do Španělska. V jedenáctém století pak expanze Tureckých kmenů do Malé Asie.  Můžeme tedy říci, že budeme velmi těžko hledat období, ve kterém k žádné migraci nedocházelo.

Proč jsem to ale takto podrobně rozepsal? Abych ukázal, že i když je migrace zcela přirozeným jevem, tak se rozhodně nejedná o jev pozitivní. Tedy aspoň co se domácího obyvatelstva týče. Jen vzpomeňme, jak dopadli Neandrtálci po příchodu člověka Kromaňonského. Příchod Peršanů měl negativní dopad na Mezopotámské civilizace, které v podstatě zanikly. Příchod Mořských národů způsob pád celé řady civilizací doby bronzové po celé oblasti středozemního moře. Expanze Hunů vedla ke stěhování národů, kdy většina populace Evropy musela opustit své domovy a posunout se na západ a to vedlo až k rozpadu Římské říše. Příchod Ugrofinů vedl k vytlačení Slovanů z oblasti dnešního Maďarska.  Evropská kolonizace vedla k pádu Jihoamerických civilizací a změny způsobu života v mnohých koutech světa. Kolonizace Sibiře ze strany Rusů vedla k zániku domorodých národů, jako byli Něnci, Jakutové a mnohé další. Z výše zmíněného je snad patrné, že migrace má pro domácí obyvatelstvo, pokud podlehne, vždy zdrcující dopad. Buď je vyhlazeno, vyhnáno, nebo se stává menšinou na svém původním území. Dobyvatelé sice občas přijmou některé zvyky místních, ale stále se stávají dominantní silou.

Je tedy faktem, že migrace je přirozený jev, ale taktéž je zcela přirozené se imigraci bránit. Smrt je taky zcela přirozená součást života, ale přesto o život bojujeme a snažíme se jí vyhnout. O tom, zda zvítězí obránci a uchrání si své životy, kulturu a zem, či migrující dobyvatelé, rozhodnou schopnosti jednotlivých stran. Nedělejme si iluze, i když se nestřílí a nebojuje, jedná se o invazi a pokud to takto bude pokračovat, tak jednou budou Evropané v Evropě menšinou. Rozhodně ne zítra a ani za deset let, ale je třeba myslet dlouhodobě i v rámci staletí. My tu sice už nebudeme, ale naše děti ano a tak nebuďme sobci a mysleme na ně a odkaz, který jim zanecháme.

Pak bych zde rád vyvrátil jeden mýtus a to mýtus o tom, že při střetu dvou civilizací vyhrává ta vyspělejší. Není to pravda, situace je povětšinou opačná. Jen si vezměme střet člověka Neandrtálského, který byl lépe přizpůsoben na Evropské podmínky, než člověk Kromaňonský. Egypt a Núbijci, Římané a Hunové, Čína a Mongolové. Vždy se jednalo o střet dvou civilizací, či kultur, kdy ovšem vyhrála ta méně vyspělá. Rozhodující není vyspělost, ale populační přírůstky. Neandrtálci měli mnohem menší populační dynamiku, jelikož těhotenství trvalo déle, bylo rizikovější a měli menší pravděpodobnost vícečetných porodů. Tento všeobecně rozšířený omyl vznikl na základě střetu vyspělých Evropanů s primitivními indiány. I zde sehrála rozhodující roli populační dynamika, kdy Evropanů do Ameriky proudily tisíce, kdežto způsob života indiánů nedovolal rozsáhlá společenství. Technologický rozdíl k tomu rozhodně přispěl, ale klíčové byla populační dynamika. Jak si v tomto ohledu stojíme my a migranti zhodnoťte sami.

2) Je křesťanskou hodnotou pomáhat bližním.

To je opět naprostá pravda. Pomáhat druhým je ušlechtilá hodnota, která by měla být vlastní všem lidem, nejen křesťanům. Leč i sebeušlechtilejší idea hnaná do krajnosti se stává zvráceným obrazem sebe samé. I když s tímto argumentem souhlasím, tak bych rád upozornil na tři rozpory. Jednak je potřeba říci, že i když Evropská civilizace stojí na křesťanských základech, tak vliv církve na společnost je věc dob minulých a odkazovat se na křesťanskou morálku, která je postavena velmi hédonisticky, není příliš vhodné. Jednak i když se rozhodneme pomáhat, tak opravdu nestačí jen myslet to dobře, ale je potřeba i přemýšlet o tom, komu a jak opravdu pomoci. A jednak sama potřeba pomoci ještě neznamená, že by na ní měl mít potřebný nárok. Je tedy nutné zvážit, zda si pomoc zaslouží, či nikoliv. Máme rozum, abychom tohle byli schopni určit, jen to chce ho používat. Dále pokud se rozhodneme, že je pomoc oprávněná, tak je potřeba uvažovat nad tím, co je opravdová pomoc. Pomoc druhému neznamená udělat to za něj, ale pomoci, aby to zvládl udělat sám. (tomu, co je opravdová pomoc se podrobněji věnuji ve svém textu: Proč jsem proti přijímání Imigrantů. http://blahout.blog.idnes.cz/c/475928/proc-jsem-proti-prijimani-imigrantu.html). No a za třetí jde o pomoc bližnímu. Bližní není každý! Jak je ze základu slova patrno, tak se jedná o osobu blízkou, což jsou členové dané komunity, či kultury, ale rozhodně ne někdo úplně cizí vyznávající jiné hodnoty. Pomoc bližnímu slouží k utužování pouta komunity a ne k tomu, aby ji proti komunitě využíval někdo cizí. V první řadě bychom měli pomáhat potřebným naší komunity a až pak lidem z jiných kontinentů.

3) Kdo je proti přijímání imigrantů, je rasista, xenofob, islámofob, extrémista atd...

Zde poprvé zásadně nesouhlasím. Ani jedna z těchto nálepek není na místě. Začněme od konce a to od extrémismu. Extrémismus je nepochybně špatný. Jak jsem již zmiňoval, tak i sebelepší idea hnána do extrému se stává zvráceným obrazem sama sebe. Extrémní myšlení je jednou z chyb v lidském myšlení a vždy bude naší součástí. Je na každém z nás, jak moc se jím necháme ovlivnit.  V první polovině minulého století bylo charakteristické velkým nacionalismem. Nacionalismus, jako takový, je naprosto správná a ušlechtilá idea. Láska k národu je jedna z nejušlechtilejších ctností člověka a tak by každý člověk měl milovat svůj národ. Bohužel tato vznešená idea byla hnána do extrému a nacionalismus přerostl ve fašismus. Tedy láska k vlastnímu národu byla přetvořena v přesvědčení o nadřazenosti svého národa nad ostatními a snaha o jeho dominanci. To vedlo ke dvěma nejstrašnějším válečným konfliktům. Lidé byli z těchto hrůz zděšeni, ale jak už je to lidské povaze vlastní, tak místo revidování chyb, přešli od jednoho extrému k druhému, od fašismu (extrémního nacionalismu) k multikulturalismu. Jedním extrémem je považovat svůj národ za nadřazený a ospravedlnit tak boj proti jiným národům, ať už za účelem jejich likvidace, či zabrání území a druhým extrémem je vzdávání se vlastní suverenity a země ve prospěch jiných. Mezi tím je střed, kdy člověk miluje svůj národ, respektuje ostatní a přeje jim úspěch, ale je vždy připraven asertivně bránit ten svůj. Tedy za extrémisty lze označit spíše podporovatele imigrace, než její odpůrce.

Xenofobie je strach z cizího ve smyslu neznámého. (Xénos – cizí a Fobos – strach) Islám nám není neznámý. Naše civilizace a kultura se s ním setkává po celou dobu jeho existence a máme s ním více jak tisíciletou zkušenost, která je převážně negativní. Stejně tak víme, jaké problémy sebou nese migrace (viz bod 1). Nedá se tedy říci, že obavy ze současného dění jsou výsledkem neznalosti, ba naopak jedná se o opodstatněné obavy a předcházet možným negativům je naprosto racionální a správné. Ale i kdyby se jednalo o strach z neznámého, tak by se jednalo o naprosto opodstatněný pocit. Je naprosto logické chtít neznámé poznat, než si ho pustíme k tělu.

„Pokud nechcete přijmout někoho, kdo se chová nepřátelsky, komu nerozumíte a koho byste museli živit, tak to není xenofobie. „ (V. Vondruška, historik)

Islámofobie by se dala přeložit jako strach z islámu, což je asi jediná nálepka, o které by se dalo uvažovat jako oprávněné. Ano, odpůrci islámu mají z islámu a imigrace strach, ale opět se jedná o strach opodstatněný.

Označení rasista, už na místě není. Jednak se nejedná o rasu, ale náboženství, ale i pokud bychom to vztáhli také na náboženství, tak o rasismus by se jednalo v případě, že by někdo vyzýval ke zničení islámu, jako takového, tedy i v islámských zemích. (což se dá považovat i za extrém) Ale bránit se pronikání islámu k nám rasismem není. Stejně tak říci, že Evropa patří jen Evropanům, Čechy Čechům, Nigérie Nigerijcům atd… Není projevem rasismu. O rasismus by se jednalo, pokud by někdo tvrdil, že Evropané, jsou nadřazeni Afričanům a mají tak právo zabrat jejich zem. Stejně tak je rasistické tvrdit, že Afričané mají právo na Evropu. V obou případech se jedná o zvýhodňování jedněch na úkor druhých a obojí jsou stejně špatné extrémy. Vyrovnaným přístupem je, že každý má to své a měl by se o to své taky starat a né toužit po tom, co vybudovali a mají jiní. Tedy podporovatelé imigrace jsou rasisté, protože chtějí pro určitou skupinu výhody, na které nemají právo. Hloupé na tom je to, že zvýhodňují cizí rasu, či kulturu na úkor své vlastní.

 4) Imigranti do Česka stejně nechtějí.

Naprostá pravda. Česko je jedna z nejméně vyhledávaných zemí ze strany imigrantů. Za to jsem velmi rád, ale neznamená to, že bychom měli usnout na vavřínech. Na problém se nelze dívat omezeně z pohledu České republiky, ale je třeba ho vnímat komplexně z pohledu celé Evropy. V současnosti se nás to opravdu netýká, ale to se může za pár let výrazně změnit. Destabilizace západních zemí se dotkne i nás. A i kdyby ne, tak po jejich pádu jsme na řadě my a je lepší s problémem bojovat jednotně, než padnout postupně každý sám. Ano, západní země s problémem příliš nebojují, právě proto by mělo být naším úkolem apelovat na jejich rozum snažit se je přimět řešit problém, nikoliv jen jeho důsledky.

5) Nelze se uzavírat před světem.

Tvrzení, se kterým naprosto souhlasím. Uzavřené země, či společnosti vždy zaostávaly za světem. Uzavřít se před světem je právo každého a některé země to i udělaly, ale je to i hloupost a tyto země na to doplatily. Otevřenost světu má celou řadu pozitiv: Pomáhá při šíření myšlenek a inovací, které jsou důležitým faktorem ekonomického růstu. Od každé země, či národu je možnost se něčemu naučit. To platí jak o primitivních národech, (například kmenových společenství v Amazonii) kde se poučíme o vlastní minulosti, tak o národech vyspělejších, které nám mohou jít příkladem, ať už pozitivním, či negativním. Ale opět je třeba říci, že i když je otevřenost dobrá věc, tak se stane věcí špatnou, pokud ji budeme hnát do extrému. Tímto extrémem je právě multikulturalismus.

Když se dvě, či více, odlišných kultur vměstná na jedno místo, tak dříve, či později dojde ke třenicím. (Češi a Němci v Sudetech; Katalánci a Španělé; Slováci a Maďaři; Vlámové a Valoni; situace v Severním Irsku; Ukrajinci, Pobalťané, Finové a Rusové. Jedná se o lidi s velmi podobnou kulturou a přesto je jejich soužití obtížné) Snaha prosadit sebe, svůj druh, či svoji kulturu je podstatou evoluce a stejně jako když dva druhy sdílejí stejný prostor, tak i v případě kultur, jedna z nich vyhyne/zanikne. Aby dva rozdílné pohledy na svět mohly koexistovat pospolu, tak by bylo potřeba, aby všichni lidé byli rozumní a osvícení. K rozdmýchání vzájemné nenávisti stačí jen pár hlupáků, bez ohledu na to, z jaké strany jsou. A nejenže nejde garantovat, že všichni budou rozumní, ono nejde ani garantovat, že většina bude rozumná.

Jedním extrémem je xenofobní uzavřenost a druhým extrémem je multikulturalismus. Rozumný střed je trans-kulturalismus. Tedy nikoliv namíchání několika kultur na jedno místo, z čehož vznikne soudek s prachem, ale vzájemná spolupráce rovnocenných kultur, kde má každá kultura a národ svoje území, ve kterém je svrchovaná. Vzájemný respekt a tolerance k odlišnostem druhých, i když s nimi nemusíme souhlasit, ale asertivně si hájit své. Být otevření k cizincům, kteří do země přicházejí studovat, pracovat, podnikat a poznávat tak způsob života daného národa. Chovat se k nim jako k hostům, kteří nějaký čas pobudou v  domovině, ale jako host nemůže získat podíl na domě hostitele, tak cizinec nemůže získat podíl na domovině národa. Respekt k nadřazenosti domácí kultury nad kulturou hosta. Cizinec nemůže požadovat ohledy na své kulturní odlišnosti. Pokud ze svých zvyků není po dobu návštěvy ochoten slevit, má právo danou zemi nenavštívit. Spolupracovat s každým národem, který bude ochoten, ale vždy jednat asertivně, což znamená hájit si své, ale nikoliv žít na úkor druhých. Tak se dosáhne přínosů otevřenosti bez negativ multikulturalismu.

Pokračování brzy