Ti zatracení Češi! Kdyby raději drželi hubu a krok!

Český ministr pro evropské záležitosti Alexandr Vondra minulý týden na otázku iDNES, zda on osobně touží po Lisabonské smlouvě odpověděl: "Jako vláda jsme se k ní připojili, premiér ji podepsal a nemůžeme se od ní distancovat. Ovšem rozumím těm, kteří s její podporou váhají. Je to složitá věc. Vůbec není černobílá. I já bych měl při referendu problém říci jasné ano. Určitě bych si řekl: ano, ale...". Jeho slova dokonale vystihují takzvaný "český" přístup k právě podepsané, částečně ratifikované a hlavně diskutované Lisabonské smlouvě neboli první ústavě nově vznikajícího státu zvaného někdy Velká Evropa nebo Třetí říše nebo Spojené státy evropské.

Sice nám toto vážné rozhodnutí nepředložili naši politici v referendu, ale po česku potměšile přehráli věc na ústavní soud, aby rozhodl, zda by přijetí Lisabonské smlouvy vyžadovalo změnu české ústavy. To je ono staré známé pohádkové "ani pěšky, ani na voze, ani oblečená, ani svlečená". V každém případě to ti naši chytráci horáci odsunuli a tak náš parlament do rozhodnutí ústavního soudu nemusí o ratifikaci hlasovat. Irové řekli NE, Češi po česku PROČ NE, ALE.

Možná vás napadlo, jak je možné, že vrcholní představitelé států jsoucích členy Evropské unie již onu ústavu podepsali, aniž k tomu měli pověření od parlamentů svých států? Inu, to je taková praxe: sezvete si spolek těchto pohlavárů na slavnostní sešlost, vyvěsíte vlajky, natáhnete rudé koberce a v záblescích fotoaparátů a před televizními kamerami je s milým úsměvem pozvete jednoho po druhém ke stolu. Tam jim vtisknete do ruky pero a otevřete před nimi tu správnou stránku nějakého dokumentu. Oni se jako cvičené opice zatlemí směrem ke kamerám a podepíší. Zmíněný dokument pochopitelně nečetli, což ale nijak nevadí, na to mají přece svoje lidi. Takže to podškrábnou, pak se nechají společně vyfotit pro zachycení onoho historického okamžiku, potřesou si rukama a rozjedou se do svých držav. No zkuste to při takové příležitosti nepodepsat. Následuje etapa druhá zvaná ratifikace neboli schválení dané mezinárodní smlouvy parlamentem. Selský rozum sice říká, že by snad proboha bylo správné, aby takovou smlouvu nejprve schválil či odmítl parlament a v kladném případě by pověřil premiéra či prezidenta k tomu, aby smlouvu podepsal. To by sice bylo hezké, takhle to jistě funguje například při rozhodování na úrovni rodiny či obce, ale na mezinárodní úrovni by to k ničemu nevedlo. Metoda používaná v EU ve stylu "nejdřív podepiš a pak se domluvte doma" totiž přispívá k tomu, že se tak daří podepsat a přijmout mnohem více mezinárodních paktů. Ten reprezentant státu pak přijede domů a konec konců minimálně údové jeho politické strany či právě vládnoucí vládní koalice mají jakousi kolektivní povinnost ho v tom jen tak nenechat a postarat se tedy o to, aby to v parlamentu prošlo. Tohle funguje docela spolehlivě u států, které kašlou na občany a nepředkládají něco tak důležitého k odhlasování v referendu.

Nátlak, který v těchto dnech vyvíjejí nevolení potentáti vedoucí EU, na Irsko, je důkazem toho, jak si tyto evropské vládnoucí korporace představují budoucnost Evropy: velké státy a velcí politikové budou rozhodovat a ti malí, držet hubu a krok. Irové budou jistě posléze přinuceni referendum opakovat po předchozí vysvětlovací a přesvědčovací kampani a nakonec podlehnou. O osudu Evropy tak rozhodně český ústavní soud. To je zcela ojedinělá situace a tak se opět český národ nesmazatelně zapíše do dějin Evropy. Obávám se, že s ohledem na počet bývalých komunistů a současných socialistů - členů ústavního soudu, bude socialistický Brusel nakonec spokojen. Ústavní soud rozhodne, že parlament může klidně rozhodnout a protože Topolánek už podepsal, získají poslanci ČSSD dostatek hlasů i ze stáje vládní koalice a tak bude slavně Lisabonská smlouva uvedena v platnost. Možná ještě do 1.ledna 2009, abychom to mohli řádně oslavit, až se vydrápeme na chvilku s dovolením Bruselu na ten pomyslný evropský trůn. Neboť to budeme my, kteří dáme Evropě nikoliv novou, ale vůbec první ústavu v dějinách lidstva. No nejste na něco takového hrdí už dnes?