Dnes se rozhodne o budoucnosti světa.

Není to přehnaný titulek: pokud bude Lisabonská smlouva ratifikována i Českem, svět už nebude jako dřív. Bude tu jen Amerika, Evropa - a Čína.

Ano, dnes mají naši milí ústavní soudcové v čele s bývalým komunistou (1966 - 1969), disidentem, generálním prokurátorem (1990) a nyní ctihodným soudcem Pavlem Rychetským rozhodovat o tom, zda může neméně ctihodný prezident Václav Klaus ratifikovat svým podpisem Lisabonskou smlouvu - tedy pokud se mu bude chtít a bude splněna jeho podmínka, že jiní neméně ctihodní nejvyšší představitelé Evropské unie budou blahovolně souhlasit s tím, že Němci, kteří byli odsunuti po konci druhé světové války z území tehdejšího Československa, opravdu, ale opravdu nemají žádný nárok na odškodnění. Samozřejmě to takto přesně nikdo nikde nenapíše, ale prý se to bude moci z právního hlediska na základě několika neurčitých vět přifařených k oné smlouvě tak vykládat.

Říká se tomu demokracie a tedy i rozhodování Ústavního soudu bude probíhat demokraticky, neboť o tom, co bude dál, jak se bude vyvíjet Evropská unie, o jaké pravomoci jako její členové přijdeme, se bude hlasovat. Ano, je to totiž jediný způsob, jak se demokraticky dobrat rozhodnutí, neboli jak se u soudu říká, pravdy. V případě dnešního jednání o souladu Lisabonské smlouvy s Ústavou nutné je, aby podle zákona o Ústavním soudu pro přijetí rozhodnutí hlasovalo nejméně devět z přítomných soudců, kterých musí být nejméně deset. Něco mě na tom ale nesedí: laik by se domníval, že v zákonech je vše jasné a zřetelné a že se o pravdě nemůže přece hlasovat. Protože výsledek hlasování závisí na tom, jak se který soudce zrovna vyspí, nebo které politické straně právě teď fandí či kdo jej dokonce nějakým způsobem, jako je vydírání či podplácení, "přesvědčil", jak má hlasovat. Vtip toho hledání "pravdy" je bohužel v tom, že naši Ústavu sesmolili zase jen právníci ruku v ruce s politiky stejně tak jako zákon o Ústavním soudu a tak se nikdy neví, jak se budou jisté paragrafy a jistá slovíčka vykládat. Nejde tedy při dnešním rozhodování Ústavního soudu o hledání pravdy, ale jen o realizaci vůle, o osobní interpretaci pochybně sepsaných zákonů a mezinárodních smluv. Protože ta Lisabonská, ta je ukázkou mistrovské práce právníků, kteří do ní před zraky občanů ukryli do změti slov cíle politiků v naději, že to nikdo nebude schopen přečíst a rozmotat, natož pak si představit, co se v "duchu" tohoto mezinárodního ujednání bude v budoucnu dít.

Jen by mě zajímalo, podle jakého textu Lisabonské smlouvy budou ústavní soudci rozhodovat: zda podle jediného platného originálu vydaném ve formě změn a dodatků původní odmítnuté Ústavy EU nebo podle konsolidovaného neboli úplného znění Lisabonské smlouvy, které vytvořila jakási paní Jana Francová (překlad) a vydal je Parlamentní institut spolu s Kanceláří Poslanecké sněmovny Parlamentu. ČR. Pokud nebudou rozhodovat podle originálu neboli změti dodatků a změn, nebude jejich rozhodnutí přece platné. I když, mezi námi, co na tom vlastně záleží. My kmáni na to jako vždy nemáme sebemenší vliv.

O naprosté politické, až božské "nezávislosti" pana Rychetského hovoří hezky jeho rozhovor, který poskytl časopisu Profit v "předvečer" zásadního rozhodování Ústavního soudu. Kromě jiného v něm říká:

"Při našem rozhodování to nebývá tak, že je na jedné straně dobro a na druhé zlo. Na každé straně je jistá forma dobra. Tyto formy však jdou proti sobě a my musíme hledat, zda je konkrétní zásah přiměřený účelu, kterého má být dosaženo." A pokračuje dosti překvapivě:"Ano, je možné, že Ústavní soud řekne, že Česká republika za nezměněného stavu svého ústavního pořádku Lisabonskou smlouvu ratifikovat nesmí. Zde se ocitáme v rovině absolutních nuancí. Projekt evropské integrace jako takový není v rozporu s principy demokratického právního státu. Každou mezinárodní smlouvou se částečně omezuje svrchovanost země, která ji ratifikuje – třeba i smlouvou o poštovní unii. Každou takovou smlouvou se podřizujeme rozhodnutí nějakého společného mezinárodního orgánu, který zasahuje v případě sporů.
Lisabonská smlouva je ale výrazně odlišná. Naše země v tomto případě poprvé nemá předat jen dílčí kompetence, a to pouze z důvodu pružnosti fungování určitého systému. Poprvé se již našim přistoupením k Unii přenesly kompetence ve velmi široké oblasti, které byly tradičně vyhrazeny státnímu orgánu. "

Jestli se tohle nedá označit jako ovlivňování názorů ostatních ústavních soudců, pak už opravdu nevím. Pan Rychetský se cítí prostě jako Bůh, který rozhoduje o tom, zda se bude moci pan Blair ujmout funkce evropského "prezidenta" a je si jistý, že se jeho jméno zapíše nesmazatelně do historie. A tak si to patřičně užívá. My si jen můžeme počkat, na kterou stranu se dnes - pokud dojde již dnes k rozhodnutí - Ústavní soud pod jeho vedením nakloní. Váhy spravedlnosti jsou připraveny, avšak soudcové nejsou slepí. Váží na váhách především svoji vlastní budoucnost. Jsou to jen prostí smrtelníci.